Zahrál si na mistrovství světa, na EURO dal dokonce gól proti Portugalsku s Cristianem Ronaldem. Vyhrával tituly v Rakousku, Dánsku, čtyřikrát doma se Spartou. Ale nejvíc se záložník Libor Sionko proslavil nejspíš trefou proti Realu Madrid v Lize mistrů. „Radostí jsem udělal takový kotrmelec, spontánní, až směšné gesto,“ usmívá se.

Libore, kde jste zahájil svou úspěšnou fotbalovou kariéru?
Jsem rodák z Ostravy a tam jsem začal i s fotbalem. Až do svých 21 let jsem hrál za Baník Ostrava.  Měl jsem možnost vyrůstat v tehdy nejlepší fotbalové škole v České republice. Poté mé cesty díky výkonnosti vedly do Prahy, kde jsem kariéru i dokopal.

Na co nejraději vzpomínáte z těch úplných začátků?
Moje první fotbalová vzpomínka je na fotbal s bráchou a tátou. Táta je bývalý ligový fotbalista a oba nás přivedl k fotbalu, takže jsme vyrůstali jenom s míčem. Nejkrásnější vzpomínky jsou fotbalové, kdy jsem ještě ani nehrál za Ostravu, ale kopali jsme si na plácku s bráchou a tátou.

Tlačil vás táta hodně k fotbalu nebo vám dával volnost?
Je to paradox. Nikdy jsme do fotbalu tlačeni nebyli. Nám to přišlo automatické, že budeme hrát fotbal. Když jsem začínal hrát, nikdy mě nenapadlo, že bych s ním skončil. Táta nás nikdy nemusel hnát na fotbal, nás to bavilo.

Jaké máte vzpomínky na tátu jako fotbalistu?
Já jsem neměl tu možnost vidět tátu v první lize. On končil, když já jsem byl opravdu malý. Tátův největší úspěch byl, když rozhodl hlavou o titulu Baníku Ostrava v roce 1976 v Plzni. Já se pak narodil o rok později a bohužel tento slavný moment neviděl, ale slyšel jsem o něm několikrát.

Bylo pro vás asi těžké se propracovat postupnými kroky v Baníku Ostrava?
V šestnácti letech jsem se dostal na hostování do druholigového Třince. Po roce a půl jsem se potom vrátil do Ostravy. Tehdy mě čekala ještě vojna, takže roční anabáze ve třetí lize ve Znojmě. Když jsem se pak vrátil do Ostravy, tak během půl roku jsem se dostal do áčka. Začínal jsem nakukovat do ligy. V prvním týmu jsem hrál dva roky, než si mě vyhlédla Sparta.

Fotbal a vojna, to dnes už nikoho ani nenapadne. Jaké to bylo?
Dnes se tomu už směju, ale tehdy to byl krok zpět. V kasárnách se těžko držela životospráva. Dají vám flákotu masa na talíř a musíte jíst to, co dostanete. Byla to ale nutnost, na vojnu jsme museli. Sportovně to bylo špatné. Půl rok po vojně jsem se dostával zpátky do formy a probouzel se.

Po tomto období přišlo to příjemnější, vstup do ligy a první ligový gól. Vybavíte si ho?
Na první ligový gól v dresu Baníku Ostrava si vzpomínám. Hráli jsme proti Plzni, vyhráli jsme 3:2 a já jsem dal jeden gól. Ten svůj první gól mám spojený s velkými emocemi. Z pravé strany jsem utekl a podařilo se mi skórovat jesličkami na vzdálenější tyč.

Jak vypadal ten první sparťanský gól?
Nesmírně rád vzpomínám na začátky ve Spartě. Hned v prvních čtyřech ligových zápasech jsem dal čtyři góly. V každém jsem dal jednu branku. Lepší úvod jsem si ani nemohl přát. Vybavuji si jasně všechny čtyři.

Jaké vůbec bylo přestoupit z Baníku do Sparty?
Ta rivalita je tady velká. Pokud Ostravák přijde do Prahy, tak by se měl dobře uvést. Já se o to snažil všemi silami, abych byl před fanoušky jako posila. To se mi povedlo.

Kolik minut jste čekal, než jste se gólově sparťanským fanouškům přestavil?
To už vám nepovím, ale bylo to už v prvním poločase. Takže docela rychlý start. Od tohoto úvodu jsem nikdy s fanoušky Sparty problém neměl a jsem za to rád, protože pro Spartu jsem toho odvedl hodně.

Jaký nejdůležitější gól jste dal na Letné?
Těch důležitých momentů se mi vybavuje hodně, ale nejvíce vzpomínám na góly v Champions League. Tehdy jsme měli možnost několikrát postupovat ze skupiny a každý můj gól znamenal zisk bodů, postup a pro Spartu prestiž.

Pak nelze zapomenout na utkání proti Realu Madrid…
To utkání pro nás dopadlo neslavně, prohráli jsme 2:3. Ten zápas ale utkvěl v paměti jak fanoušků, tak nás hráčů. Byl to nádherný zápas, sahali jsme po senzaci a na konci zápasu všichni diváci tleskali ve stoje. To pro nás byla největší odměna. V mých očích to byl jeden z nejslavnějších týmů Realu Madrid. Nastupovali Zinedine Zidane, Roberto Carlos, Luis Figo, Casillas v bráně či Morientes, jakožto jeden z nejlepších střelců španělské ligy. Jsem moc rád, že jsem si proti takovému týmu mohl zahrát.

Navíc se vám podařilo dát v tomto utkání gól…
Vsítil jsem ho po dlouhém autu. Balón se odrazil na šestnáctku, zavřel jsem oči a prásknul do toho. Ta střela byla asi dvakrát nebo třikrát tečovaná a pod tělem Casillase se dostala do brány. Byl tam i prvek štěstí, ale na to se nikdo neptá.

To je doslova splněný sen…
Nikdy jsem o tom nesnil, ale vždycky jsem si chtěl zahrát proti těmto celkům. Góly jsem chtěl dávat, ať to byl Real Madrid nebo Horní Dolní. Sen tedy byl spíš hrát proti těmto týmům na špičkové úrovni, než jim dávat góly.

Jak vypadají bezprostřední okamžiky, když dá člověk gól Realu Madrid?
Udělal jsem věc, kterou za normálních okolností nedělám. Udělal jsem takový kotrmelec. Bylo to takové spontánní gesto, které v mých očích vypadalo až směšně. Navíc, když jsem slavil narozeniny na soustředění ve Španělsku, tak kluci na mou oslavu všichni udělali tento kotrmelec, což mě velmi pobavilo.

Měl jste nějaká jiná gesta na oslavu gólů?
Právě, že ne. Já byl střídmý, co se týká oslav gólů. Zvedl jsem ruce a měl radost, ale nikdy žádná velká gesta. Proti Realu se mi to ale povedlo a emoce šly ven.

Jaké další působiště jste okusil po Letné?
Po Spartě jsem měl možnost působit dva a půl roku v Rakousku. Hrál jsem za GAK Graz a Austrii Víděň. Získal jsem tam dva tituly. Tyto roky byly opravdu nádherné. Krásné prostředí, fantastická atmosféra, takže jsem rád za působení v rakouské lize. Z Rakouska jsem se stěhoval do Skotska, kde jsem rok hrál za Glasgow Rangers. První půl rok jsem odehrál velké množství zápasů, ale po výměně trenéra jsem už nastoupil v druhé půlce sezony k pouhým třem utkáním a stěhoval se pryč. V Dánsku jsem měl možnost působit v jednom z nejsilnějších skandinávských týmů FC Kodaň. To byl klub, kde byla opravdu rodinná atmosféra. Hrál jsem tam dva a půl roku a opět získal dva tituly. Na ty roky rád vzpomínám a po nich jsem se vrátil zpátky na Spartu, kde jsem ještě dva a půl roku hrál.

Máte v paměti nějaký gól z působení v Glasgowě?
Dal jsem branku hned v prvním ligovém utkání. Hráli jsme proti Motherwellu, vyhráli jsme venku a bylo to těžké utkání. Bylo plné osobních soubojů, což mi úplně nesvědčilo. Dovezli jsme ale tři body, já vsítil branku, takže jsem byl nesmírně spokojený.

Jaké bylo slavné skotské derby?
Když jsem působil v Rangers, tak Jirka Jarošík hrál za Celtic, takže jsme se u nás doma scházeli jako soupeři na tzv. české večery. Manželka dělala knedlo-vepřo-zelo a bavili jsme se i o těchto utkáních. Tohle derby je asi nejvíc, co se týká atmosféry, co jsem kdy zažil. Člověk to musí vidět, nedá se to popsat. Bouřlivá atmosféra a fanoušci jsou fantastičtí na jedné i druhé straně. Taková atmosféra hráče úplně pohltí, nemá těžké nohy a vyburcuje ho k takovým výkonům, že fanoušci jsou opravdu dvanáctým hráčem.

Jak se vám střelecky dařilo v barvách Kodaně?
V Kodani si vybavuji hlavně gól, který se mi podařilo vsítit po mistrovství Evropy. Vrátil jsem se ze šampionátu a celý stadion mi tleskal, protože se mi to mistrovství docela povedlo.  Mně se podařilo dát branku a vyhráli jsme 1:0. Malým lobem jsem přehodil gólmana, za ním jsem ještě míč doběhl a dovedl ho do brány. Byl to krásný gól v dresu Kodaně.

Jaký byl návrat do České republiky?
Těšil jsem se. Když jsem dostal nabídku vrátit se do Sparty, tak jsem neváhal. Hned jsem přispěl k zisku titulu. Byl to vítězný návrat.

Zavzpomínejte ještě na reprezentační kariéru…
Reprezentační kariéra začala při úspěšném tažení naší generace hráčů jako Poborský, Nedvěd. Na pravé straně zálohy byl hráč číslo jedna Poborský, takže jsem ten úvod měl těžký. Prosadit se přes Karla nebylo vůbec jednoduché. V momentě, kdy skončil s reprezentační kariérou, tak jsem se stal stabilním hráčem týmu. Měl jsem možnost si zahrát jak na mistrovství světa, tak Evropy.

Který reprezentační gól si vybavíte nejraději?
Nebude překvapením, že mi nejvíce utkvělo kvalifikační utkání na Slovensku. Jeli jsme tam skoro v roli outsidera, kdy si slovenský výběr myslel, že je silnější než my. Zvítězili jsme tam 3:0. Mně se podařilo dát dva góly a na třetí přihrát. Toto utkání se nedá smazat z paměti. První branku jsem dal hlavou, kdy Marek Jankulovski nacentroval krásně na zadní tyč. Další gól jsem dal po zemi, kdy mi Jan Koller sklepl balón a já dával na zadní tyč. A u třetí branky byl Karel Brückner rád, že nám vyšel signál, který jsme dlouho nacvičovali. To Jan Koller krásně vsítil po mé přihrávce.

Jaké vzpomínky máte na evropský šampionát v Rakousku a Švýcarsku?
Zápasy a atmosféra byly super. Bohužel jsme nepostoupili ze skupiny, nevyšlo nám utkání proti Turecku. Nesmírně toho lituji, v té době jsme měli na víc. Dodnes mě druhý poločas s Tureckem mrzí.

Co pro vás znamená gól?
Góly jsou obrovské emoce a splnění snu. Je to taková odměna toho, za čím se ženete.

Co pro vás je fotbal?
Je to pro mě život. Díky němu jsem poznal spoustu zajímavých lidí a spoustu koutů světa. Získal jsem díky němu mnoho zkušeností.

 Foto: Barbora Reichová, Sport