„Dřív jsem občas divočil, ale už se usazuju. Je to asi tím věkem,“ líčí s úsměvem Martin Jedlička, brankářská jednička reprezentace do 21 let, kterou v březnu čeká první část mistrovství Evropy. Za necelé dva měsíce jdou „lvíčata“ ve Slovinsku do boje.

Jedlička v obsáhlém rozhovoru mluví o tom, co všechno pro něj znamená start na jeho už třetím Euru, jak nedá dopustit na partu v reprezentační jednadvacítce či angažmá v Dunajské Stredě, které je vděčný za akceleraci své kariéry.

Martine, přijměte dodatečnou gratulaci k nedávným 23. narozeninám. Jak jste je na Slovensku vůbec oslavil v dnešní „covidové“ době?

„Samozřejmě se nic velkého nedělo, nějaká party je samozřejmě mimo realitu. Ale doma na mě čekala dvě krásná překvapení a udělala mi velkou radost: Terka (přítelkyně) mi věnovala obraz s motivem mého brankářského zákroku a ještě zařídila poukaz na cyklovýlet na Moravu. Na to se moc těším, na kole jsem vždycky jezdil rád, ale teď nezbývalo moc času. Tak si po sezoně projedeme pěkný kus České republiky. Pokud tedy covidová situace dovolí…“

Pokud se bavíme o soukromí, významnou událostí jistě byly i prosincové zásnuby. Jak jste dospěli k tomuto rozhodnutí?

„Řeč na to přišla už před časem. Jsme spolu nějakých šest let, za druhé mi už není osmnáct a hlavně jsme vztah chtěli nějak upevnit, posunout dál. Žijeme spolu v zahraničí, Terka je mi oporou a dělá super zázemí. Moc se těšíme na svatbu, která by měla být příští rok v létě. Prostě všechno nasvědčuje tomu, že jsem po tom dřívějším občasném divočení čím dál víc usazený… Nevadí mi to (úsměv).“

Když odbočíme k fotbalu, jak velkou motivací do zimní dřiny pro vás je vidina března, kdy se ve Slovinsku uskuteční první část mistrovství Evropy a skupinové souboje s Itálií, domácím týmem a Španělskem?

„Řeknu to úplně na rovinu. V prosinci jsem si před sebe stanovil jasný cíl v podobě, že mám před sebou tři extra důležité měsíce a turnaj, který pro mnoho z nás může být bránou do světa velkého fotbalu a vystřelit nás třeba k zajímavým angažmá. Zimní přípravě tedy obětuju úplně všechno a chci tam přijet v absolutní top formě, s pocitem, že jsem nezanedbal ani ň. Dělám pro to maximum a jsem na sebe přísnější: změnil jsem jídelníček, vyházel z něj pár horších věcí a snažím se hlídat všechny maličkosti. Zařadil jsem do stravy různé suplementy, vitamíny… Nechci prostě přijet v březnu na repre sraz a mít 15 procent tuku.“

Na co dalšího jste se v přípravě na jaro zaměřil?

„Na konci prosince jsme i s dalšími kluky z jednadvacítky třeba jezdili za naším kondičním trenérem Ondrou Krajákem do Hradce Králové. Stejně jako loni jsme dělali na síle, dynamice a nabírali svalovou hmotu. Nejsem sice Schwarzenegger, ale cítím se výborně a v mnoha ohledech mám lepší parametry než třeba před rokem. Fakt se snažím makat a vydržet, chci jet na Euro s klidným svědomím. Každý detail může hrát roli. A třeba nám to bůh na hřišti nějak vrátí. Strašně mi záleží na tom, abychom tam něco dokázali. Stejně to mají i další kluci, když se s nimi bavím. Bereme to jako obrovskou příležitost.“

Jakým impulsem je v zimní přípravě příchod nového trenéra brankářů v Dunajské Stredě, kterým je Němec Nico Pellatz – gólman se slušnými zkušenostmi z německé či nizozemské ligy?

„Pro mě to je fantastická věc. Ve 35 letech je to pořád mladý borec, takže i lidsky k sobě máme blízko. Prošel si zajímavými štacemi, Herthou Berlín, Wolfsburgem, Brémami nebo Holandskem, dělal dvojku gólmanům kalibru Tima Wieseho či Gábora Királyiho. Takže dost zažil a má co předávat. Dost toho u nás změnil, detailně analyzujeme i s pomocí videa každý trénink, snažíme se odstraňovat věci, které mě trochu brzdily.“

Můžete být konkrétnější?

„V první řadě hodně pracujeme na mém pozičním postavení v bráně. Aby to měl útočící hráč před zakončením proti mně ještě složitější. Rozebírali jsme si třeba moje inkasované góly z podzimu a při drtivé většině z nich laik řekne, že jsem s nimi nic nemohl dělat. Nico mi ukázal pár věcí, na jejichž základě bych teď třeba nějaké věci zkorigoval. Ta změna na postu trenéra gólmanů přišla přesně v době, kdy do všeho chci pořádně šlápnout a makat. Pokud vidím, že práce s trenérem má smysl, tak se dřina snáší mnohem lépe. Zavřu se v tréninkovém centru a jedu klidně celý den. To je teď můj případ, jsem z toho nadšený. Stejné to bylo i za Martina Rašky, pod kterým jsem v Dunajské začínal a v kariéře mi moc pomohl. Přestup sem před třemi lety mě obrovsky nakopnul, přestal jsem bláznit a nastavil se správným směrem.“

Zatímco jarní část slovenské ligy se nerozběhla, v České republice FORTUNA:LIGA odstartovala jarní část už v polovině ledna. Bude to pro vaše spoluhráče z U21 výhoda, že v březnu na EURO pojedou na rozdíl od minulých sezon takto rozehraní?

„Pro náš tým to je super věc. Nebojím se toho, že by někdo v březnu říkal, že má fotbalu plné zuby. Naopak, o Euro jsme bojovali dva roky a teď je za dveřmi. Liga jede na plné obrátky, hraje se skoro ob tři dny. Pokud kluci jeden zápas stojí, vzápětí mohou dostat šanci a chytit se jí. Spoluhráče z jednadvacítky v české lize sleduju, udržuju si o soutěži dobrý přehled i po přestupu na Slovensko. V týdnu jsem třeba během odpoledne viděl Slavii ve Zlíně a Bohemku s Opavou. Za Bohemku poprvé v lize nastoupil můj parťák z nároďáku Hugo Bačkovský a chytal výborně, moc jsem mu to přál. Kéž by se dařilo všem klukům z nároďáku, budeme formu potřebovat jako sůl. Sám se nemůžu dočkat začátku slovenské ligy. S Dunajskou Stredou máme soutěž přes pár klopýtnutí slušně rozjetou, chystáme se na souboj o titul… To mě také žene do práce.“

Vy sám vyhlížíte už třetí Euro: nejprve Bulharsko 2015 s reprezentací U17 a vyřazení v základní skupině, o dva roky později už mnohem úspěšnější EURO U19 v Gruzii, účast v semifinále a smolné vyřazení brankou v poslední minutě s Anglií. Jak vás turnaje v kariéře posunuly?

„Kdyby mně někdo v 16 letech řekl, že zažiju s nároďákem během pěti let tři mistrovství Evropy, tak si ťukám na čelo. Čas strašně letí, porovnání mě samotného dnes v 17 letech, je nemožné. Udělal jsem velký pokrok, chytil se v dospělém fotbale a v nejvyšší soutěži mám přes 70 zápasů, což není v mém věku špatné číslo. Ale platí, že jsem velmi pyšný také na tři vybojované šampionáty –  ať to bylo v dorosteneckém věku nebo teď… Navíc s partou, s níž to táhneme od nějakých patnácti let. Další kluci z repre se také obrovsky posunuli dopředu, je to logické a mám za ně radost.“

A vzpomínky na předchozí šampionáty U17 a U19?

„Před pěti lety v Bulharsku jsme byli na první velké akci, jednoznačně to znamenalo výbornou zkušenost a motivaci do další kariéry. Ale byli jsme takoví vyjukaní, nezkušení. V prvním zápase jsme porazili Slovince, kteří nás čekají i teď na U21, ale pak vybouchli s Belgií a Německem. Já ve druhém utkání skupiny dostal červenou kartu a to poslední ani nechytal… Být tam v pozici o dva roky zkušenějších hráčů, tak bychom postup po první výhře ve skupině už nějak uhráli. Euro v Gruzii U19 byla totální jízda. Fantastická parta i realizák, podobně jako teď v jednadvacítce, vybojovaný postup ze skupiny přes domácí tým před 25 tisícovkami fanoušků. A samozřejmě krutá porážka s Anglií gólem v poslední minutě semifinále, která nás všechny bolí dodnes. I s odstupem to však byla skvělá akce, tam se naše parta ještě víc utužila. Platí, že od té doby jsme v nároďáku neprohráli dva zápasy po sobě. Snad to udržíme i směrem k blížícímu se Euru.“

Pokud zmiňujete osu současné jednadvacítky, tak jádro týmu opravdu funguje už od nejmladších reprezentací. V čem je výjimečnost toho kolektivu?

„Ve fotbale jsem už něco zažil, a i když to je fráze, tak úspěch vždy přicházel s dobrým kolektivem. Pamatuju třeba na časy dorostu v Příbrami: sešlo se nás tam pár bláznů z malého města a udělali díru do světa v mládežnické Lize mistrů, vždyť jsme málem vyřadili Benfiku Lisabon... Žádný jiný český tým v soutěži víc nedokázal. A opravdu to stálo na Příbramácích, kteří spolu kopali odmalička. V jednadvacítce to je podobné, každý sraz je zážitek, těšíme se na sebe už týdny dopředu. Těžko lze tu chemii popsat. My nejsme žádná Barcelona, nikoho nerozebereme nějakým bagem a osmi góly, ale když jde do tuhého, pokaždé to nějak umlátíme.“

Třeba jako na konci kvalifikace, kdy jste po porážce ve Skotsku byli postavení před povinnost zvítězit v posledních dvou zápasech v Litvě a Řecku…

„Přesně tak. Říjnový sraz nás netrefil moc ve formě a přišla blbá porážka ve Skotsku, po níž jsme si nějaké špatné věci museli na rovinu vyříkat. V Litvě a Řecku jsme to dokázali zlomit. Sice pokaždé na strašném terénu, na jeden nebo dva góly, ale výsledek se počítá. V obou případech tam byly absolutní odhodlání a víra v sebe sama, žádná panika. To nás posiluje, nikdo to s námi neměl - a nebude mít lehké. Jsme válečníci, to nás vystihuje. Kdybychom hráli krásný fotbal a vypadli, nakonec to stejně schytáme a jsme ve finále za hlupáky.“

Vám osobně kvalifikace vyšla, inkasoval jste jen čtyři góly a byl hodnocen nadstandardně. Vnímáte větší odpovědnost za výsledek jako jeden z tahounů?

„Takhle bych to neřekl, nedostávám sám sebe pod takový tlak. Kvalifikace mi vyšla, ale svoji pozici beru ve smyslu, že musím dát klukům vzadu hlavně jistotu a pomoci, když to hoří. Já můžu maximálně udržet nulu, vítězné góly musí dát vepředu stejně jiní. Já tým na zádech netáhnu, je to kolektivní záležitost. Ale za kvalifikaci jsem byl rád. Můžu poděkovat Dunajské Stredě, jak mi pomohla v kariéře, za podmínky pro přípravu i týmové úspěchy. Pak můžu vyrazit v klidu na nároďák. Tam je zase úlohou pana Maiera (trenéra brankářů), aby nás připravil na reprezentační povinnosti a my šli do zápasů s čistou hlavou. Sám měl super kariéru a ví, co gólmani v danou chvíli potřebují. Tohle všechno umí dokonale vyladit.“

Jak často se vám hlavou honí myšlenky na blížící se turnaj a základní skupiny s extra těžkými výzvami v podobě zápasů s Itálií, Slovinskem a obhájcem titulu ze Španělska?

„Těším se strašně moc, fakt se tomu snažím obětovat maximum. Ale není to tak, že bych měl dva měsíce před turnajem v hlavě jen Euro. Z toho bych se musel zbláznit. Jediné, z čeho mám obavy, je ten Covid. Modlím se, aby mě to třeba netrefilo před turnajem, když jsem celý rok v pořádku. Na to radši ani nemyslet…“

A vaše ambice směrem k šampionátu?

„Už ve skupině máme pořádnou nálož. Itálie se Španělskem jsou nejúspěšnější týmy historie ME U21, k tomu domácí Slovinci. Možná nás většina lidí bere za outsidera, nezajímá mě to. Určitě tam nepojedeme jako nějaké okurky, které se vyfotí na stadionu a pojedou z šampionátu domů jako zpráskaní psi po třech zápasech. Mojí ambicí je poprat se o postup do červnové fáze, to bych už bral jako velký úspěch. Rozloučit se s jednadvacítkou v červnu třeba s medailí na krku je můj obrovský sen. Není důvod se dopředu něčeho bát.“

Může českému týmu sedět role týmu v „pozadí“?

„Jsme v kategorii jednadvacítek, pořád to není áčková reprezentace, kde je ta kvalita roky daná a nějakých deset týmů na světě dominuje. Tady jde stále o konkrétní ročník hráčů, který může v jednotlivých zemích popřít nějaké teoretické prognózy. To, že mám před jménem portugalskou nebo španělskou vlajku neznamená, že mám lepší tým třeba než Dánsko, které může mít v daný moment super generaci. Vzpomínám si třeba na EURO v roce 2015 v České republice, kde všem vytřeli zrak Švédové, před turnajem všemi pasovaní za jasného outsidera. V Dunajské Stredě mám chorvatského spoluhráče Marka Divkoviče a ten mě docela potěšil. Po kvalifikaci, v níž jsme s nimi hráli, se o nás v jejich zemi hovořilo s respektem jako o mančaftu, který zanechal velmi slušný dojem. A že prý může být černým koněm šampionátu. Vidím to podobně, za otloukánky nebudeme. Uvidíme, co se semele za dva měsíce, jestli budou na Euru diváci… To všechno může konečné vystoupení ovlivnit.“