Chybí vám fotbal?

Nechybí. Je to až s podivem, protože odmalinka to byla moje největší záliba a koníček. Čekal jsem, jaká bude reakce, až skončím – jestli mi to bude chybět hodně, málo nebo se to bude postupně měnit. Nedlouho potom, co jsem ukončil kariéru, jsem se šel podívat na Spartu. Nevěděl jsem, jak se budu cítit, ale potvrdilo se mi, že moje rozhodnutí skončit bylo správné. Udělal jsem to v pravý moment.

Vážně nikdy nenastalo období, kdy byste si říkal, že skončit ve třiatřiceti letech bylo brzy?

Musím říct, že ne. Kdybych se rozhodoval v emocích nebo kvůli nějakému jednomu momentu, pravděpodobnost, že bych toho později litoval, by asi byla vyšší. Ale tím, že jsem o tom přemýšlel dlouho, rozebíral to z různých úhlů a měl jsem v sobě zodpovězené všechny otázky, tak to bylo v pohodě. Ani na tom prvním zápase v roli diváka jsem neznejistěl, takže se mi fakt potvrdilo, že to rozhodnutí bylo správné a nastala správná doba.

Konec jste zdůvodnil i tím, že byste nebyl schopný hrát na úrovni, na jaké jste byl zvyklý. Do menšího klubu jste nechtěl?

Už když jsem se do Sparty vracel, tak jsem věděl, že to bude můj poslední klub. Protahovat si kariéru už by pro mě nebylo. Takhle jsem byl od začátku rozhodnutý. Smlouvu jsem sice podepsal na tři a půl roku, což je dlouhá doba na to, abyste něco plánovat dopředu, protože těch věcí se může změnit spousta. Ale tenhle můj pocit, že by to tak mělo být, postupně jen zesiloval.

Co teď děláte?

Žiju! Žiju naplno! Hodně sportuju, snažím se trávit čas s rodinou a prožít s dětmi jejich dětství. Taky hodně cestujeme. Jsem v životní fázi, kdy se snažím dělat jen věci, které mě baví. Žiju jinak, než jak jsem žil doteď. Snažím se získávat nové zkušenosti a zážitky. V průběhu této životní fáze si chci otestovat, co bych mohl dělat dál. Jestli mě budou uspokojovat a bavit možnosti, které mám. Anebo jestli ucítím, že mě to třeba táhne zpátky do fotbalu, a případné v jaké pozici. Na to všechno mám čas. Když jednou nějaké rozhodnutí udělám, tak bych to chtěl mít přesně rozmyšlené. Nechci jít do něčeho jen tak. Pokud jednou to rozhodnutí přijde, tak chci vědět, že je to správná doba, a pak do toho jít naplno, mít to dobře nastudované, abych v tom byl úspěšný.

Během kariéry se rodina přizpůsobovala vám. Berete to tak, že jí to teď vracíte?

Dá se to tak říct. Rodina se mi samozřejmě přizpůsobovala, ale na druhou stranu bych neřekl, že bych v sobě někdy řešil pocit, že bych ji zanedbával. Mám kolem sebe spoustu lidí, kterým je padesát nebo šedesát. A když se s nimi bavím, říkají, že kdyby to mohli vrátit, tak by s dětmi trávili víc času. Sám na dětech vidím, jak hrozně rychle to letí. Vím, že už se to nikdy nebude opakovat. Vždycky je v životě důležité hledat balanc. Takže dětem nechci stát pořád za zadkem a být úplně u všeho. Chci jim dát prostor, aby se lidsky vyvíjeli, měli čas na kamarády a záliby. Ale jednou bych si vyčítal, kdybych nevyužil toho, že jsem měl to štěstí a možnost volby. Prostě chci jejich dětství prožít intenzivně.

Vrátíte se někdy do fotbalu?

Na tuhle otázku je pro mě ještě brzy. Není na světě moc věcí, které by mě bavily víc než fotbal. Myslím, že alespoň částečně mám předpoklady pro to, abych v některých věcech mohl fotbalu něco vrátit. Ale zatím to tak úplně necítím, takže se věnuju mimo fotbalovým věcem, které mě baví taky. Každopádně pravděpodobnost, že jednou mě to začne táhnout zpátky, tam je. Teď jsem ovšem měl potřebu z fotbalu alespoň načas vyskočit a žít mimo to dění, mimo tu pozornost. Prostě žít jen podle sebe. Fotbal mě vždycky hrozně bavil, ale chci zjistit, jestli je fotbal to, čím mám strávit drtivou většinu života. Anebo jestli existují i jiné věci, které mě budou bavit podobně.

Neláká vás jako bývalého kapitána reprezentace třeba práce experta v televizi? Proč se nevyjadřujete k fotbalovému dění v médiích víc?

Teď to k mé životní fázi nepatří, je mi dobře mimo dění. Mediální povinnosti jsem vždycky vnímal jako součást práce. Dělal jsem rozhovory, které mi klub určil. Ale nikdy jsem to nebral jako koníček nebo něco, kde bych se viděl. Pravda je, že se v poslední době žádosti o rozhovory začínají kupit. Po skončení kariéry jsem jich moc neudělal. Občas vnímám, že lidi ne úplně chápou moji současnou pozici nebo proč je odmítám. Samotnému je mi to nepříjemné a snažím se to těm lidem vysvětlovat. Není to nic osobního, nic proti médiím. Občas to asi někdo nepochopí a bude si třeba říkat, že jsem arogantní, ale i za tu cenu nechci dělat ústupky jen proto, abych nevypadal blbě. Cením si zájmu, ale k mému současnému životu to nepatří. Je mi dobře mimo světla reflektorů.


Jak často chodíte na fotbal?

Na podzim jsem byl na Spartě třikrát nebo čtyřikrát. A jednou jsem byl na reprezentaci proti Portugalsku. Upřímně, teď čekám, až bude tepleji. Na Spartu vždycky rád půjdu, má to tak celá rodina. Když se to časově sejde a nekoliduje to třeba s fotbalem syna, tak se snažíme jít podívat. Máme to tam rádi.

Na jaký moment ve své kariéře nejradši vzpomínáte?

Sezona zakončená titulem a vítězstvím v poháru se Spartou byla v mé kariéře nejvíc. Mám ji spojenou s lidmi, které jsem kolem sebe měl a se kterými se dodnes rádi potkáváme a zůstáváme v kontaktu. Je to moje nejhezčí fotbalové období, ze kterého mám plno zážitků a vzpomínek. Nemůžu vypíchnout jeden moment, byla to opravdu celá sezona – jak to celé probíhalo, jak jsme se postupně propracovávali dopředu a jak mě fotbal strašně bavil. Byl to rok, který jsem si hrozně užil a rád na něj vzpomínám. I díky trenérskému složení jsem se toho hodně naučil. To, jak dneska fotbal vidím, je zásluha lidí, které jsem tehdy měl kolem sebe.

Co pro vás znamenala reprezentace?

Hrozně moc! Nebyl jsem ten typ, který v osmnácti začal hrát a rychle skočil do reprezentace. Musel jsem si počkat do nějakých čtyřiadvaceti let. Měl jsem to vytoužené. A ten první zápas na podzim 2012 proti Slovensku byl pro mě fakt něco speciálního. Navíc se nám utkání povedlo jako týmu i mně osobně. Cítil jsem, že dveře do reprezentace pro mě zůstávají otevřené. Ten zápas jsem prožil emočně úplně naplno. Musím taky zmínit postup na EURO 2016, kdy jsem cítil, že jsem důležitou součástí tým a že jsem k postupu pomohl i nějakými góly. To bylo taky moc hezké období. Vždyť třeba před posledním kvalifikačním zápasem v Plzni přišly na trénink asi dva nebo tři tisíce lidí.

Působil jste také v zahraničí. Co vám po životní stránce dalo Turecko?

Byla to taková předpříprava do další kariéry. Viděl jsem třeba, že musím začít fungovat v angličtině. Díky Turecku jsem byl lépe připravený na další angažmá.

Jak se vám žilo v Norsku?

Norsko bylo úžasné, skvělé. Je ostuda, že jsem tam od té doby ještě sám od sebe nebyl, jen jednou s reprezentací. Mám v plánu, že vezmu do Trondheimu děti a ukážu jim to. Říkám si to každý rok. Norsko mě vlastně připravilo na Spartu, protože jsem hrál vlastně za norskou Spartu. Byl s tím spojený tlak, vyprodané zápasy… A taky mě Norsko obohatilo lidsky. Životní hodnoty, postoje, to všechno mi bylo hrozně blízké.

Zato Čína musela být pro Evropana nezvyk, že?

Čína je úplně jiný svět. Když je člověk na místě, tak to začne chápat. Čína mi ukázala, proč ve světě dochází ke konfliktům a nedorozuměním. Přemýšlíme zkrátka jinak. Už nikdy jindy a nikde jinde se mi nestalo, že bych si s někým tak nerozuměl. Ne kvůli jazykové bariéře, ale kvůli tomu, že jsme na jednu věc koukali úplně jiným pohledem. Říkal jsem si, že to snad není možné, ale oni stejně tak nechápali, proč na to já koukám tím svým pohledem.

A co Spojené státy?

Amerika byla super. Fotbalově mě to moc bavilo a spokojení jsme tam byli i jako rodina. Myslím, že kdybych v Americe byl v jiné životní fázi, a třeba bych z Norska odešel rovnou do Spojených států, tak bych tam možná strávil klidně i zbytek kariéry. Nic by mi tam nechybělo. Pro Evropana to bylo s mnohem menším tlakem na výsledek, fotbal se tam hrál otevřený, takže mi to sedělo i herně. Měli jsme i trenéry, se kterými mě to bavilo. Ale tím, že jsem už zažil Spartu, tak pro mě bylo hrozně těžké hrát někde jinde. Když jsem sezonu dokončoval, měli zájem o prodloužení, ale já už věděl, že mě chce Sparta, kam jsem se chtěl vrátit.

Mimochodem, fotbal hraje i váš starší syn. Jaký jste rodič? Benevolentní, nebo ho do toho trochu tlačíte?

Tlačit ho do toho by vůbec k ničemu nevedlo, a naopak by to nabourávalo náš vztah. V tomhle to mám nastavené jasně. Pro dítě to má být zábava a koníček. Takže určitě nejsem ten ambiciózní rodič a apeloval bych na všechny rodiče ve všech sportech, ať se snaží být normální, nechají to na trenérech a dítě maximálně podpoří, pokud ho to baví. Určitě není cesta k úspěchu, když k tomu dítě tlačíte.

Na hřišti i v kabině jste působil jako lídr a kapitán. Dá se to naučit?

Potřebujete nějakou vrozenou výbavu, ale spousta věcí se naučit dá. V patnácti jsem nebyl stejný kapitán jako v pětadvaceti nebo ve třiceti. Bylo pro mě důležité, že jsem kolem sebe měl kluky, od kterých jsem se mohl učit. Věděli, kdy před ostatními vystoupit, pomoct mladším. Také vás formují životní zkušenosti. Být kapitán a lídr je pro mě hodně o tom, jaký jsi člověk a jak působíš na lidi kolem sebe – jestli dává hlavu a patu, co říkáš, jestli ti lidé věří, jestli vycítíš ten pravý moment… Vnímám to tak, že ve sportu nejde oddělovat sportovní, životní a lidské zkušenosti. Hodně to spolu souvisí a promítá se jedno do druhého.

Od koho jste se učil vy?

V Norsku jsme měli švédského kapitána, který uměl úžasně namotivovat. Když mluvil před zápasem, uměl to trefit tak, že jsem si říkal, ať už písknou, protože chci jít hrát. Vždycky mě to nahecovalo na zápas. A taky se v Norsku o vás celkově zajímali. Už bydlíš? Nepotřebuješ pomoct? A podobně… Cítil jsem zájem. To je pro mě taky důležitá složka. Ve Spartě byla taky spousta kluků, od kterých jsem si v tomhle směru mohl něco vzít. V době, kdy jsem přicházel, byl kapitánem David Lafata. A nebo Marek Matějovský – sice neměl kapitánskou pásku, ale všichni ho tak trochu vnímali. Takže páska není nejdůležitější ukazatel. A samozřejmě to ovlivňují také věci na hřišti. Nakecat se toho dá spousta, ale lidi chtějí vidět, že v těžkých momentech na hřišti seberete odvahu a nějakým způsobem to na sebe vezmete. Tihle kluci, které jsem zmiňoval, to uměli.

Takže krátké předzápasové proslovy v kabině jste okoukal v Norsku? Reprezentace tento zvyk drží doteď.

Tak to je super, to jsem rád! Asi mě tím ten kapitán Trondheimu inspiroval. V reprezentaci jsem poprvé mluvil, když se vyměnili trenéři, přišel Jaroslav Šilhavý a my hráli první zápas na Slovensku. Tam to bylo asi poprvé, kdy jsem si vzal v reprezentaci slovo. Předtím to moc nebývalo. Pamatuju si, že Tomáš Rosický párkrát mluvil, třeba na Euru, když jsme měli přípravu na hotelu. Vzal si slovo a mluvil hrozně hezky. Byly momenty, kdy si někdo vzal slovo, cítil potřebu něco říct. Ale pravidelně před zápasy to asi nebylo. To začalo takhle.

Co vám fotbal vzal a co naopak dal?

Díky fotbalu se mi splnilo úplně všechno, po čem člověk může toužit. Já bych ho dělal, i kdybych to nedotáhl tak daleko, neživil se tím a hrál jenom na nižší úrovni. Fotbal mě strašně bavil a měl jsem ho rád. Nakonec to pro mě byla zábava, objel jsem svět, poznal strašnou spoustu lidí. A poznal jsem je velmi dobře! Vždycky to říkám o svém synovi – už jenom to, že hraje kolektivní sport, mi přijde super. Člověku to dává do života výbavu, jakou jinde těžko získá. Umí fungovat v kolektivu, hledat kompromisy a poznáte, že se vám jednou vrátí to, jak se chováte. Vážně mi fotbal hlavně dával. I to, v jaké jsem teď pozici, že si můžu dovolit tohle životní období a žít podle sebe, poznávat, cestovat, získávat zážitky a mít čas vybrat si další směr. Ne, fotbal mi nevzal nic, jenom mi dával.