Někdejší dravý záložník a důležitá postava úspěšného týmu Karla Brücknera, současný manažer reprezentačního áčka, se jen v nejlepším ohlíží za cestou lvíčat, po níž si se spoluhráči pověsil na krk stříbro.

Libore, co se vám vybaví jako nejsilnější vzpomínka za turnajem na Slovensku?

„V první řadě asi fantastická atmosféra, která tehdy všechny naše zápasy provázela. Základní skupinu proti Španělsku, Nizozemsku a Chorvatsku jsme hráli v Trenčíně a finále pak v Bratislavě, takže kousek od hranic, ale stejně jsme všichni zírali, kolik fanoušků za námi tehdy dorazilo. Měli jsme obrovskou podporu, fakt jsme se cítili jako doma.

Druhým momentem je vynikající parta kluků, kteří to pak vesměs všichni ve fotbale dotáhli hodně daleko. Třeba s Markem Jankulovskim a Milanem Barošem jsme spolu vyrůstali odmala v Baníku a pak to roky táhli i v reprezentacích. Stejně tak byl skvělý i realizační tým. Prostě do sebe všechno zapadlo, jsou to jedny z nejhezčích vzpomínek mé kariéry.“

A dnes je to už dlouhých dvacet let od finále, v němž jste ve vyrovnaném zápase podlehli Itálii 1:2…

„Až mě zaráží, že to je taková doba… Dvě dekády, to je něco, člověku to ani nepřijde. Ten turnaj byl pro mnoho z nás určitým zlomem, dostali jsme se na olympiádu, pak přišla áčková reprezentace a další super úspěchy.

Dvacet let od stříbrného finále ME U21

Nakoplo nás to, Marek Jankulovski třeba hned po Euru na Slovensku jel k dospělému áčku na velké mistrovství Evropy, mnoho z nás se pak opravdu prosadilo a udělalo úspěchy i v zahraničí. Namátkou mě napadne třeba Tomáš Ujfaluši, Milan Baroš, Zdena Grygera… S odstupem můžu říct, že reprezentační áčko samozřejmě stojí nejvýš, ale turnaj na Slovensku se taky nedá zapomenout!

Tušili jste před šampionátem, že můžete atakovat nejvyšší příčky?

„Byli jsme spolu dlouho, měli nějakou ustálenou osu a hráli fakt dobrý fotbal i směrem do ofenzivy. To se ukázalo i na Slovensku, kde jsme stříleli hodně gólů. Věděli jsme o své síle, navíc jsme postupně už během kvalifikací nabrali dost sebevědomí. A co bylo důležité, nechyběla nám pokora. O to se staral hlavně pan Brückner. Ten nám pořád dával najevo, že zdaleka nejsme tam, kde můžeme být. Nenechal nás lítat v oblacích a k tomu dokázal vymačkat náš potenciál. Tyhle věci si hlídal. Takže pokora a zároveň naše kvalita. To byly základy úspěchu.“

 

Co bylo základní herním rysem tehdejšího mužstva?

„Sešly se v něm zajímavé typy, vyhověli jsme si. Po zisku míče jsme šli rychle nahoru a dokázali ty situace zužitkovat. Pan Brückner vždy říkal, že má rád ostré kraje a tehdy jich v týmu bylo dost. Je to vidět i ze záběrů z našich zápasů a toho, jak jsme stříleli góly.“

Jak vás cepoval kouč Brückner, později veleúspěšný také u áčkové reprezentace?

„Na každý sraz jsem se hodně těšil, jak fungovala parta mezi hráči, tak to platilo i pro realizák vedený panem Brücknerem. Obrovskou výhodou bylo, že nás měl dokonale přečtené. Znal naše silné stránky i slabiny, což bylo oboustranně výhodné pro něj i nás hráče. Pak se to samé použilo i v reprezentačním áčku, kam se hodně kluků z jednadvacítky postupně přesunulo. Jak jsem zmiňoval: vždycky to bylo postavené na kolektivu, vztazích a kamarádství. Tak to, myslím, funguje dodnes a nechceme z toho uhnout ani my.“

Existuje vzpomínka z turnaje, která se vám zvlášť vryla do paměti?

„Zpětně se tomu už můžeme usmívat, ale vybavuji si naše taktické porady před prvním zápasem se Španělskem. Náš realizační tým vyhodnotil jako nejslabší článek obrany soupeře Carlese Puyola, přes nějž jsme všechno měli hrát. Tedy přes borce, který pak se Španělskem vyhrál mistrovství Evropy, světa a všechny možné trofeje s Barcelonou. Člověk asi nemůže dokázat víc. Nicméně naši trenéři to v té době viděli jinak, měli k tvrzení nějaký důvod.

A nám to tehdy nijak směšné nepřišlo a snažili se podle toho zařídit. I ten Puyol se v jednadvaceti letech pořád nějak vyvíjel a nemusel být úplně top. Po dvaceti letech a s vědomím, co poději dokázal, to už je samozřejmě jiné a vtipné... Španělé tehdy na Slovensku měli třeba Xaviho, který pak společně s Puyolem vyhrál to samé. Opravdu nabitý tým, který nám dal branku na 1:1 v poslední minutě… I to svědčí o naší síle.“

Pokud zmiňujete Puyola a Xaviho, ME U21 na Slovensku přivítalo řadu dalších mladých hvězd. Anglie představila Lamparda, Italové Pirla s Gattusem, Nizozemsko Kuijta s Van Bommelem. Vnímali jste už tehdy, že jde o vycházející superstars?

„Věděli jsme, že je na turnaji spousta hráčů z elitních soutěží, znali jsme jejich sílu. My až na Davida Jarolíma a Romana Týceho hráli v české lize, kde jsme však už měli také nějaké postavení. Takže ano, cítili jsme i v zápasech, že hrajeme proti top kvalitě a někteří kluci byli opravdu trochu jinde. Ale my vždycky táhli za jeden provaz, na hřišti se ten rozdíl i díky našemu přístupu mazal. Nikdy jsme nedali najevo, že bychom se třeba báli. Myslím, že to bylo vidět.“

Ujfaluši: Slovensko nakoplo naše kariéry

Zavládl v mužstvu velký zmar po finále, v němž Pirlo na Tehelném poli rozhodl trestným kopem v 81. minutě?

„Zklamaní jsme samozřejmě v tu chvíli byli hodně, moc nás to mrzelo. Hlavně proto, že nás Italové nijak nepřehráli a ze hry nepotrestali. Určitě jsme v tom zápase netahali za kratší konec. Pirlo nás však bohužel dostal proměněnou penaltou a pak druhou standardkou. Docela rychle jsme si uvědomili, že jsme i tak udělali opravdu velký úspěch. Turnaj většinu z nás obrovsky nakopl k zajímavým kariérám. Navíc jsme si druhým místem zajistili olympiádu v Sydney. Tam to sice úplně nevyšlo, ale byla to další zajímavá třešnička.“

Udržujete v rámci stříbrného týmu dodnes nějaký kontakt?

„Spousta kluků se v prostředí fotbalu dál pohybuje v různých pozicích, takže se vidíme a většinou o sobě víme. Nezmizeli jsme ze zemského povrchu. Ale také to není bohužel tak, že bychom si po 20 letech společně sedli a zavzpomínali na povedený turnaj. To není ani reálné.“

+12 dalších fotek