Lukáš Rešetár dal jako první sbohem reprezentaci. V prosinci se loučil po utkání se Slovinskem po 167 zápasech a 91 vstřelených gólech. K třinácti mistrovským titulům v Česku přidala legendární „sedmička“ ještě deset pohárových vítězství. V nejvyšší soutěži odehrál Rešetár celkem 441 zápasů (383 gólů + 239 asistencí) a v kariéře si zahrál za SK Indoss Plzeň, FK ERA-PACK Chrudim, SK Interobal Plzeň. V letech 2007 – 2008 strávil sezonu a půli v chorvatském Splitu.

 

Lukáši, jak se ti líbila rozlučka s kariérou?

Líbila se mi už prvotní myšlenka, že by se rozlučka mohla vůbec konat. První impuls přišel přímo z Interobalu. Úplně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Přeci jen takový druh akce na futsalovém poli tady nikdy nebyl. Jsem rád, že to všechno vyšlo a věřím, že si to všichni v hale užili. Dorazilo spoustu lidí. Bylo to pro mě velice emotivní.

Na palubovce se prostřídalo mnoho skvělých hráčů. Chyběl ti na rozlučce někdo?

Když jsem skládal svůj tým, tak jsem měl v hlavě více jmen. Žádný hráč, kterého jsem oslovil, pozvání neodmítl, což mě potěšilo. Akorát chyběl bývalý reprezentační trenér Tomáš Neumann, který se musel omluvit z rodinných důvodů. Hráčů jsem chtěl pozvat ještě více, ale počet byl omezený a na některé se bohužel nedostalo. To však neznamená, že v mé kariéře nezanechali stopu.

Zahrál sis i se synem Dominikem, který je již v reprezentaci U19. Je dle tvého názoru dobře, že objevil futsal takhle brzy?

Když jsem hrál ještě v Chrudimi, tak chodil na všechny zápasy. Před utkáním, v poločase, a i po utkání si tam s ostatníma klukama kopali přímo v hale. Aktivně začal hrát někdy po patnáctých narozeninách, kdy se poprvé objevil v dorostenecké kategorii Chrudimi. Jsem za to moc rád. Mohl si už i vyzkoušet tréninky s A týmem. Já jsem takové možnosti neměl, k futsalu jsem se dostal až později.

Bude to mít se svým jménem těžké, budou na něj určitě kladena očekávání?

Nebude to mít jednoduché. Zřejmě se bude stávat, že se potká se srovnáváním s mou osobou. Určitě se budu snažit, aby se to na něj od začátku nenabalovalo. Uvidíme, jak se bude rozvíjet. Je to také o tom, jaké bude mít štěstí na trenéry, aby na něj nevyvíjeli příliš velký tlak. Na to má ještě čas.

Uvědomuješ si už zpětně, čeho všeho si dosáhl ve své úspěšné kariéře?

Čím jsem starší, tak to vnímám více. Na některé hezké momenty rád vzpomínám, ale předpokládám, že to ještě postupem času přijde. Docením to až později po kariéře. Třeba když budu sledovat na palubovce svého syna.

Na závěr prosím zavzpomínej a porovnej, jak jsi oslavil svůj první mistrovský titul a pak ten poslední třináctý.

Zisk prvního titulu si pamatuji. (usmívá se) Tenkrát byl ještě trochu jiný systém. Hrály se dva zápasy doma, a poté dva zápasy venku. Zvládli jsme oba domácí duely a cestovali jsme do Prahy na palubovku Eco-Investmentu, tam jsme zvítězili i ve třetím zápase a radovali jsme se z titulu. Slavili jsme už cestou domů a bylo to docela divoké. Když to porovnám s posledním titulem, tak ty oslavy teď byly delší, protože člověk už má více rozumu a neodpálí se hned na začátku. Tenkrát to byl rychlík. (smích) Tentokrát už to bylo o poznání rozvážnější.

S tebou končí také mistrovská futsalová trofej, která se rozbila při oslavách a bude se vyrábět nová. Neplánuješ si ji vzít domů? Přeci jen si ji zvedl nejvíce krát.

Já si hrozně vážím zisku všech třinácti titulů, ale na samotný pohár nevzpomínám příliš rád. Pohár je sice krásný, ale hrozně těžký a při tom prvotním slavení palubovce jsem několikrát trnul, aby mi třeba neupadl. Při mistrovských oslavách se nám ho již několikrát povedlo rozebrat, a poté zase složit. Už má něco za sebou a tentokrát definitivně nepřežil, ale stejně si myslím, že příští mistři by si již zasloužili nový. 

Martin Kameník, Michal Pavlík
Foto: Václav Nováček