„To, že budu u reprezentace tak dlouho, mě samozřejmě ani nenapadlo,“ říká v dalším díle Hyundai Repre Talk.

Proč se bedně na lékařský materiál říká Nagano?

V roce 1998 jsem byl s lyžařskou reprezentací na olympiádě v Naganu. Lyžování byl chudý sport, nemělo takové bedny, a tak jsem si ji tenkrát půjčil na fotbalovém svazu. Je na ní nálepka z Nagana, protože tam se všechno přísně kontrolovalo a každé zavazadlo muselo mít akreditaci se samolepkou. Na té bedně je ta nálepka z Nagana pořád, i když už je odrbaná a ošuntělá.

Olympiáda v Naganu, to musel být velký zážitek, ne?

I když jsem tam nebyl s hokejisty, tak hokejovou atmosféru jsme prožívali všichni. Byla tam úžasná hokejová parta. A pak cesta z Nagana do Prahy… Já jsem s nimi naštěstí neletěl, ale byli jsme s nimi na letišti, a ta atmosféra byla úžasná. Viděl jsem, jak to ti kluci, kteří už v té době v hokeji hodně znamenali, jsou rádi, jakého úspěchu dosáhli. Byl to největší úspěch českého sportu na olympiádě.

Je rozdíl mezi Petrem Krejčím před osmadvaceti lety a teď?

Obrovský! Já když běžel, tak mi nestačil žádný masér. Já jsem tehdy s hráči, když jsme třeba byli na soustředění, absolvoval dlouhé běhy. Naschvál jsem běhal tak, abych nebyl první a nenadávali mi, že běhám moc rychle. Tak jsem ty nejlepší běžce nechal vedle sebe. Většinou to byli Pavel Nedvěd nebo Jirka Štajner. Ten tedy trochu kouřil, ale běhal úžasně. No a dneska jsem rád, že volným tempem doběhnu k hráči na hřišti, ale vždycky se tam nějak dobelhám.

To jste běhal vážně tak dobře?

Já byl v letech 1973 a 1974 v aletické reprezentaci. Běhal jsem osm set metrů a můj osobní rekord je 1:48,2. Běhat jsem uměl, ale postupně se to horší.

Jak jste se k práci ve fotbalové reprezentaci vlastně dostal?

V životě musíte mít štěstí. Já jsem předtím dělal dlouhou dobu u národního družstva lyžařů-běžců. Ke sportu jsem měl vždycky vztah. A když jsem nastoupil do Ústřední vojenské nemocnice, tak mě po nepodařeném zápase české reprezentace v Lucembursku v roce 1995 oslovil tehdejší předseda fotbalového svazu František Chvalovský, jestli bych byl ochotný a schopný vzít funkci doktora u fotbalového nároďáku. Tenkrát tam byli dva ortopedi – profesor Čech a doktor Váchal. Asi to byl mistrovský tah, protože od té doby se výsledky zlepšily. Ale to myslím samozřejmě v žertu.

Napadlo vás tehdy, že budete u reprezentace i v roce 2023 a budete mít za sebou 300 zápasů?

Takhle daleko člověk nepřemýšlí, ale když jsem do té pozice šel, tak jsem tomu chtěl dávat všechno, co umím. Pak tam jakási naděje na dlouhověkost je. Ale že to bude dvacet osm let a tři sta zápasů, tak to mě samozřejmě nenapadlo.

Vzpomenete si ještě na první zápas?

Srpen 1995, utkání v Norsku. Norové měli ve skupině obrovský náskok a my jsme tam nesměli prohrát. Uhráli jsme tam remízu, čímž oni ještě nezískali jistotu postupu. Tenkrát se říkalo, že už mají koupené letenky do Anglie a zamlouvají si hotely. Za čtrnáct dnů se hrála odveta na Letné, já jsem z toho zápasu viděl jenom kus, protože tam kopli Pavla Kuku, který musel do špitálu. Norové po tomto zápase začali být nervózní a nakonec nepostoupili.

Kdo je největší tvrďák, který jde přes bolest?

To se těžko hodnotí. Ale vždycky bych našel hráče, kteří když leželi na trávníku, tak jsem běžel rychle, protože jsem věděl, že se skutečně něco děje. A když tam leželi někteří jiní, tak jsem věděl, že zase tolik spěchat nemusím. Ze současných hráčů nejvíc obdivuju Vladimíra Coufala, který je úžasný srdcař. Vždycky nechá na hřišti úplně všechno.

Nebojíte se občas, že v polobotkách a na vlhké trávě uklouznete, když běžíte ke zraněnému hráči?

Když běžím, tak nepočítám, že se smeknu. Ale jednou se mi stalo, to bylo v Českých Budějovicích, že jsem se vyhýbal rozhodčímu a vyvrtnul jsem si kotník. Tenkrát tam se mnou jako druhý doktor byl Petr Novák. Bylo to prvně v historii, kdy jsme střídali doktora. Měl jsem nohu jako báň, že jsem se musel nechat vystřídat.

Když jste na Euru 2020 v zápase proti Chorvatsku ošetřoval zakrváceného Patrika Schicka, vznikla z toho známá fotka. Patrik Schick pak šel hned na penaltu. Jak na ten moment vzpomínáte?

Letěli jsme k němu, krvácel z nosu. Zakrvácený hráč přitom nemůže hrát. Nacpali jsme mu do nosu tampony, aby to nekrvácelo. V tu chvíli jsme nevěděli, že bude penalta, ale rozhodčí se běžel podívat na video. A Patrik mi říká: „Hele, bude penalta!“ Já jsem říkal: „Kristepane, co se bude dít?“ Patrik měl zakrvácený i dres. Příběhl rozhodčí, že je to penalta, a Patrik na ni chtěl jít. To jsem přiomdlel. Mazali pro nové triko, aby měl čistý dres. A šel kopat penaltu, což není ve fotbale úplně běžné, aby faulovaný hráč šel kopat. Ale Páťa si tak věřil, že to tam poslal úplně suverénně. Trošku mi spadl kámen ze srdce.

Zažil jste všechny trenéry v samostatné reprezentační historii. Je mezi nimi rozdíl v tom, jak přistupovali ke zdraví a doktorům?

Zažil jsem jedenáct trenérů. Musím říct, že jsem se nesetkal s žádným, který by nerespektoval naše medicínské rozhodnutí. Někdy to třeba kousali s větším odporem, ale i oni mají zájem, abychom ty hráče nepoškodili. Vždycky naše rozhodnutí respektovali. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že nás nebrali vážně.

Když hráč nebo trenér pokřikují, ať zrychlíte, že už potřebuje zpátky na hřiště, cítíte se pod tlakem?

Ne, vždycky se musím chovat tak, abych měl sám pro sebe pocit, že neudělám medicínskou chybu a postarám se o toho hráče tak, aby byl úplně v pořádku. Když v pořádku není, tak ho prostě necháme vystřídat. Ten tlak si nepřipouštím. Zdraví hráčů je prioritou. Nestalo se mi, když jsem ukázal trenérovi střídání, že by o tom někdo diskutoval nebo polemizoval. To je otázka vzájemné důvěry. Trenéři nám celkem věří, a to je dobře.

Byl jste u stříbra v Anglii v roce 1996, u semifinále v Portugalsku v roce 2004 i u historické účasti na mistrovství světa v roce 2006. Na jaký úspěch vzpomínáte nejradši? 

To byly úplně rozdílné šampionáty. V roce 1996 jsme jeli do Anglie jako úplní nazdárci. Nulové šance. Nakonec jsme tam udělali největší úspěch v historii samostatné české reprezentace. Ta atmosféra byla úžasná, protože nám tam všichni fandili. Byl to pro mě velký zážitek. Ale ještě větší turnaj byl v roce 2004 v Portugalsku, kdy už jsme měli větší ambice. Myslím, že jenom shodou náhod a nepříjemností jsme ten turnaj nevyhráli. Tam jsme měli tým, na který budu já i všichni fandové nadosmrti vzpomínat.

Vypadá to, že máte na krajíčku.

Jsou to strašně příjemné vzpomínky, ale žene mi to do očí slzy.

Tak co je tedy nejhezčí vzpomínka?

Nejhezčí vzpomínka je na nejhezčí zápas české reprezentace. A ten se hrál na mistrovství Evropy v Portugalsku proti Holandsku. Prohrávali jsme dva nula a obrovský stratég Karel Brückner rozhodl, že půjdeme hrát na jednoho obránce. Nakonec jsme vyhráli, atmosféra byla úžasná a navíc jsme postoupili do vyřazovací části. Jednoznačně nejhezčí zápas, u kterého jsem byl.

A co vzpomínka na finále Eura v roce 1996?

Když Dagmar Pecková zpívala hymnu, šel jsem s trenérem Dušanem Uhrinem k lavičkám. Zastavili jsme se, ona zpívala, s ní patnáct tisíc Čechů. To s námi houpalo, to přiznávám. Vidíte, zase mám na krajíčku.