Nakonec ale přijal nabídku Rakówa, se kterým ze třetí ligy vystoupal až k letošnímu polskému titulu. Svůj neobyčejný příběh popsal v dalším díle HYUNDAI REPRE TALK.

Titul jste vyhráli s předstihem. Jaké byly bezprostřední oslavy ještě bez poháru a medailí?

Úžasné! O tom, že jsme mistry, jsme se dozvěděli v autobuse cestou po bohužel prohraném zápase. Ale v tu chvíli na prohrané utkání všichni zapomněli a v hlavách jsme měli jen úžasnou sezonu a nevídaný úspěch. Bylo to nezapomenutelné. Zatím to byl jen předkrm, protože hlavní oslavy nás čekají po posledním zápase, kdy zvedneme pohár nad hlavu.

Čekáte to velké?

Czestochova sice nepatří mezi největší polská města, ale na druhou stranu 240 tisíc obyvatel zase není úplně málo. Klub sice nemá takovou fanouškovskou základnu jako největší kluby v Polsku a oslavy nebudou jako třeba v Neapoli, ale to naše krásné náměstí bude určitě zaplněné. Minulý rok jsme slavili zisk Polského poháru a bylo to úžasné. Letos to čekám ještě mnohem větší. Těším se, že znovu pojedeme městem v otevřeném autobuse. Bude to určitě úžasné a nezapomenutelné.

Z fotografií a videí to vypadalo, že jste byl lídrem oslav.

Jsem asi nejvíc sžitý s fanoušky, protože je znám. Ve třetí lize na nás nechodilo tolik fanoušků, ale ti, kteří tam v těch nižších soutěžích byli, tak vědí, že klub měl velké problémy a balancoval nad propastí. Ti nejvěrnější byli na tribunách vždycky. Pro ně to musí být neuvěřitelné. Nedokážu si ani představit, co se v jejich hlavách děje. Když je potkáš ve městě, všichni děkují a mají slzy v očích. Takže teď při oslavách to ve mně bouchlo. A ještě k fanouškům - když jsem nedávno nemohl nastoupit kvůli kartám, tak mě pozvali do kotle. Vyzkoušel jsem si i práci s megafonem. Myslím, že mi to docela sedělo, ale na druhou stranu na to mám ještě hodně času, než se ze mě stane fanoušek po kariéře.

 

Před sedmi lety vás asi nenapadlo, že příběh vygradujete takovým úspěchem, že?

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem to měl naplánované. Když jsem do Polska odcházel, strašně jsem si přál tam něco dokázat, i když to směřovalo spíš k tomu, abychom jednou postoupili do první ligy. V Čechách jsem se bohužel neprosadil, tak jsem to zkusil vzít trošku oklikou. Všechno si sedlo. Jsem strašně šťastný, protože to, co se děje, je fakt sen. Celé cesty si vážím ještě víc než toho, co jsme teď dokázali, i když titul je samozřejmě velká věc. Jenom já vím, co to stálo za úsilí.

Raków není největší ani nejbohatší klub v Polsku. Jak se něco takového vlastně mohlo stát?

Před sedmi lety jsem přišel do klubu s neuvěřitelnými ambicemi. Měli vizi, jak tým vytáhnout ze třetí ligy do nejvyšší soutěže. A když jsme cítili, že už jsme blízko, tak majitel cíle přehodnotil a řekl si, že do pěti let uděláme titul. Začínalo to hraničit s bláznovstvím. Ale když jsem majitele začal víc poznávat a viděl jsem historii toho, jak vybudoval svůj byznys, tak jsem si řekl, že tenhle chlap moc dobře ví, jak udělat úspěch.

A dál?

Největším architektem byl trenér Marek Papszun. Přišel asi měsíc přede mnou a já byl jeden z jeho prvních transferů. Je to druhý nejdůležitější člověk celé skládanky. Vzpomínám si na první den, když jsem přijel. Znal jsem ambice klubu, ale když jsem to viděl, tak jsem si řekl, že sny mají sice hezké, ale nikdy se to nemůže povést. Nafasoval jsem v prádelně jedno seprané šedé tričko a jedny malé kraťasy. Říkal jsem si, kde to jsem. Ale od prvního tréninku, když jsem viděl a slyšel trenéra, jak mluví a jaký je to lídr… Najednou to bylo všechno profesionální, což pro mě byl skok, protože v Česku jsem nic velkého nedokázal. Krok po kroku jsme dobývali naše cíle. Hned v první sezoně jsme postoupili do druhé ligy, o dva roky později do nejvyšší soutěže. A poslední tři roky? Dvakrát jsme vyhráli Polský pohár, dvakrát Superpohár, dvakrát skončili druzí v lize a letos jsme udělali titul. Neuvěřitelné, opravdu.

Jak se vlastně stane, že z nižších českých soutěží přestoupíte do třetí ligy v Polsku?

Raków byl i ve třetí lize profesionální klub a měl svoje skautingové oddělení. Takže mě normálně skautovali. Potřebovali středního obránce, velkého a silného stopera. Shodou okolností tam navíc byl český sportovní ředitel David Balda, který mě znal ze druhé české ligy a ČFL. Já jsem v té době byl ve Viktorce Žižkov. Snil jsem o tom, že postoupíme do druhé ligy, budu hrát v Praze a já si svými výkony třeba řeknu i o nejvyšší soutěž. A najednou Raków. Vůbec jsem nevěděl, kde Czestochova leží. Proč? Proč já? Co je to za projekt? Třetí polská liga? Navíc jsem v té době měl i nabídku dobré práce s tím, že bych už profesionální fotbal vzdal. Bylo to sice těžké rozhodnutí, ale šel jsem do toho. Chtěl jsem to zkusit, protože v Česku mě nic nedrželo. A dobře jsem udělal. Vždycky budu za tento krok vděčný, protože byl opravdu zásadní v mé kariéře.

Pro Raków byla tato sezona historická, ale vás trápila zranění. Co vám bylo?

Moje profesionální kariéra začala později. Myslím, že to pro mě byl velký skok, protože nároky na tělesnou připravenost byly mnohem větší, než na co jsem byl zvyklý. Tělo to cítilo. Měl jsem problémy s podkolenní šlachou, nějaká svalová zranění… Na konci minulé sezony jsem se bohužel zranil na reprezentačním srazu a uspěchal jsem návrat, takže se mi to celé protáhlo. Když jsem se nad tím vším zamyslel, tak jsem si řekl, že musím něco změnit.

Jak to myslíte?

Spojil jsem se s osobním trenérem Dominikem Kodrasem. Věděl jsem, že je dobrý, ale nevěděl jsem, že je to fakt taková extratřída. Udělal ze mě jiného a mnohem lepšího hráče. A hlavně mě zbavil všech zranění a bolesti, která mě trápila. Cítil jsem, že zátěž pro moje tělo byla velká a já jsem to nezvládal. Tahle spolupráce je na bázi každodenního kontaktu a upravování detailů – tohle vypij, tohle si dej teď, tenhle trénink odjeď dneska a tohle zítra… Je to chirurgická práce, což mě extrémně baví. Ale některé věci prostě neovlivníš, což jsou třeba zranění vyplývající z nějaké srážky třeba s protihráčem. To se mi bohužel stalo v tomto půlroce dvakrát. Zlomil jsem si žebro a nedávno jsem si poškodil břišní sval. Každopádně jsem hrdý, že v osobním štábu Dominika mám a jsem za to strašně vděčný.

Nedávno jste přiznal, že to byla vaše poslední sezona v Rakówě.

Nakonec se Raków vrací do hry. Nedávno mi přišla esemeska, jestli si majitel může se mnou promluvit. Sedneme si a popovídáme, jestli se to dá ještě nějakým způsobem zvrátit. Překvapilo mě to, protože jsme se před pár týdny domluvili, že tohle bude moje poslední sezona. Mezitím ohlásil konec trenér Papszun, ale tým přebere jeho asistent, se kterým mám nadstandardní vztahy. Ten štáb, který zůstává, je natolik výjimečný, že mě láká s těmito lidmi pracovat. Neříkám ne. Je to tedy možné. Na druhou stranu je pravděpodobné, že už se to zvrátit nepodaří. Na stůl mi přicházejí velice zajímavé nabídky a sám cítím, že po sedmi letech je čas jít dál za novou výzvou. Cítím se skvěle fyzicky, mentálně i herně. Rozhodně mám neskromné ambice hrát o titul a evropské poháry, ať už to bude kdekoliv. A taky chci hrát v týmu, ve kterém budu mít šanci na reprezentaci.

Reprezentace je velká motivace?

Asi ani nedokážu popsat, co pro mě znamená. To, že se dostanu do reprezentace, bylo snad ještě větší sci-fi než polský titul. Vždycky jsem si to přál, ale v určité fázi kariéry na takový sen zapomenete. Když jsem cítil, že je to blízko, tak jsem za tím šel. A teď mi to nestačí. Chci být stabilním členem reprezentace. Udělám pro to, cokoliv bude možné. Budu bojovat a dokud to půjde, nikdy nepřestanu. Reprezentace je nejvíc, co může fotbalista dokázat.

Přitom před sedmi lety jste přemýšlel, že profesionální fotbal hrát nebudete. Čím byste teď byl?

Víte, že ani nevím? Měl jsem tehdy nabídku od velmi dobrého kamaráda, jehož firma vyrábí ocelová lana. Mohl jsem tehdy po práci na Rychnovsku hrát fotbal amatérsky. Byl jsem už nastavený tak, že do toho půjdu, protože jsem chtěl začít budovat profesní kariéru. Předtím jsem pracoval pro Livesport, kde jsem plnil sportovní výsledky. Ale těch prací, kterými jsem si přivydělával, bylo víc. Od štípání dříví až po sekání trávy. Když jsem pak byl v Livesportu, chtěl jsem začít vozit klukům čerstvé bagety. Představoval jsem si, že si otevřu kiosek, protože v rodině gastropodnik máme. Ale v tuhle chvíli mám nejblíž asi k tomu, o čem jsem mluvil – že jsem navázal spolupráci s Dominikem Kodrasem. Zajímá mě, jak se o sebe starat, hledat neuvěřitelné detaily. Zkušenosti, které nabírám, bych někdy třeba rád předával mladým hráčům, kdyby o to měli zájem.

Jak v Polsku přijali březnovou porážku s českou reprezentací v kvalifikaci o postup na EURO 2024?

Měl jsem na ten zápas, na výkon českého týmu, strašně moc pozitivních reakcí. Zcela zaslouženě! Protože to, s jakou vervou, agresivitou a zdravou arogancí jsme na Poláky vlítli, jsme je prostě semleli. Koukali kolem sebe a nevěděli, co se děje. Cítil jsem, že dostali dvě tvrdá K.O., a už se z toho neposbírali. Velký respekt klukům za ten zápas! Pro polský fotbal to byl tvrdý direkt. Měli štěstí, že jejich zkušeného trenéra to extrémně nerozhodilo, a následně zvládli důležitý zápas Albánií.

Jak podle vás kvalifikace dopadne?

Český tým míří za postupem na EURO. Já tomu týmu věřím. Je silný, což jsem nedávno sám zažil. Cítím v tom týmu vnitřní sílu a moc bych si přál, abych svoji energii mohl taky do týmu vložit. Můj malý osobní cíl, neskromný, je být u odvety v Polsku. A ten národní stadion ve Varšavě pomoct maličko utišit.