Paradoxně poté, co od „Lvíčat“ do „A“ týmu povýšil jeho kamarád Matěj Šín. „Šíňasovi to strašně přeju. Známe se dlouho, hráli jsme v krajských výběrech, a když se vracel po nemoci k fotbalu, trénovali jsme se stejným kondičním trenérem. Je zpátky a jeho příběh je krásný,“ líčil v rozhovoru pro www.fotbal.cz Mikulenka, který se premiérově rozhlíží na srazu reprezentační jednadvacítky.

Matěji, jak jste přijal páteční zprávu o vlastní nominaci?

„Byl jsem překvapený, když jsem s trenérem Suchopárkem mluvil. Opravdu hodně. Jak to nečekáte, tak vás to těší ještě víc. Pár kluků tady znám, rád jsem některé viděl po delší době. A těším se, že společně zvládneme těžký úkol, který nás v baráži s Belgií čeká.“

Vaše nominace do jednadvacítky je zajímavě spojená s povoláním kamaráda Matěje Šína do reprezentačního áčka…

„Šíňasův příběh musí být inspirací pro všechny. Když byl nemocný, byli jsme v kontaktu. Přál jsem si, ať všechno dobře zvládne. Teď je zpátky ve velkém kolotoči a vyšperkoval to nominací do reprezentace. Musí mu to přát každý, a když se Šíňas vracel na hřiště, slavil jsem každý jeho gól. S výjimkou toho, když nám dal dva góly ve vzájemném zápase v září (s úsměvem). Ale jsem za něj šťastný, jak se mu daří a v jakém stylu se vrátil do top fobalu.“

Místo něj jste sám v jednadvacítce. Jak se těšíte na barážové bitvy s Belgií?

„Jednadvacítku jsem samozřejmě sledoval i dřív, ale trochu s tím, že se mě tento cyklus asi týkat nebude. Jsem ročník 2004, takže jsem spíš počítal s tím, že zabojuju o další kvalifikaci. Jsem strašně rád, že můžu být součástí týmu, který čekají tak důležité zápasy. Je super být mezi nejlepšími kluky v mém věku. Pokud bych se podíval na hřiště, považoval bych to asi za největší zápasy mé kariéry. Jde o hodně, Euro jednadvacítek je prestižní věc. Belgie je těžký soupeř, ale když chceme být na Euru mezi nejlepšími, na té cestě je potřeba překonat i takhle velké překážky.“

V jednadvacítce jste i s klubovým spoluhráčem a brankářem Tadeášem Stoppenem, naopak chybí Matěj Hadaš, který se uvedl výborně při svém debutu v říjnovém závěru kvalifikace proti Walesu a Litvě. Řešil jste se svými parťáky, jak to mezi „Lvíčaty“ chodí?

„Samozřejmě, kluků jsem se hned vyptával, abych aspoň trochu věděl, do čeho jdu. Mrzí mě, že tady není Hady (Hadaš), který před srazem vypadl kvůli zranění. Sám byl hodně smutný, říjen mu v jednadvacítce vyšel skvěle a hned jsme si dělali srandu, jak mu na transfermarketu vyletěla cenovka, že v Olomouci dlouho nezůstane a míří do zahraničí… Škoda, že tady chybí. Ale je tady zase brankář Táda Stoppen, z Olomouce jsme se znali i s Kryštofem Daňkem, i když jsme se spolu míjeli, protože je o rok starší a navíc byl vždycky posunutý o ročníky výš.“

Podzimní část nové sezony vám zatím vychází výborně. Je to nad vlastní očekávání ve chvíli, kdy jste teprve v červenci v nejvyšší soutěži debutoval?

„Dá se to tak brát. Pořád jsem v lize nováček a rozkoukávám se. Za stabilního hráče se můžu považovat třeba ve chvíli, kdy na nějaké úrovni odehraju třeba 60, 70 zápasů. Mám před sebou spoustu práce, potřebuju ustálit výkonnost, být stabilnější ve všech ohledech. V tom mám rezervy, ale zkušenostmi se to může lepšit. Ale zatím jde všechno dobře. Hodně mi pomohla loňská sezona ve druhé lize s olomouckým béčkem, na jaře jsme udělali skvělou šňůru a dotáhli to až na druhé místo pod trenérem Janotkou. Pak povýšil do áčka, vzal si několik hráčů nahoru a má to nějakou návaznost. Klape nám to, trenér zná nás, my zase víme, jaký chce hrát fotbal a jaké nároky na nás má. Povedla se nám i letní příprava a vstup do ligy, z čehož těžíme. Pro nás mladé je povzbuzením, když se nakopnete dobrými výsledky na začátku sezony a naženete nějaké body. Pak se hned hraje lépe. Pomáhají nám i zkušení kluci. Na hřišti si hodně beru od Honzy Klimenta, Radim Breite s Honzou Navrátilem to samé…“

Sám jste vstřelil tři góly, je to další ze splněných snů?

„Před sezonou jsem si říkal, že budu rád třeba za jediný gól, když v lize začínám. Dočkal jsem se už v pátém kole a hned si před sebe dal nové cíle. Třeba vstřelit další góly. Zatím se to povedlo třikrát, každá branka vám zvedne sebevědomí. S jídlem roste chuť, chci pořád víc a víc.“

Jaká byla vaše adaptace na nejvyšší soutěž?

„Hodně mi pomohla loňská sezona ve druhé lize. Ale ten skok do první je pořád velký. Větší intenzita, rychlost, kvalita hráčů, herní inteligence. Musím se hodně učit, vnímat nové věci. Osobně jsem rád, že se posouvám nahoru postupně, není to žádný rychlovýtah. Taková cesta je příjemnější než někam vyletět rovnýma nohama a nebýt na to připravený.“

Pomáhá vám osobně dlouholetá spolupráce s trenérem Janotkou?

„Vede mě snad pátým rokem. Měl jsem ho v dorostu, ve druhé lize, teď v áčku. Může to být výhoda. Beru i to, že na mě je náročný. Jednou říkal, že střídám geniální věci s nesmysly, čímž narážel na tu moji nevyrovnanost. Od něj to beru, vím, jak to myslel… A já se vždycky snažím poučit a být lepší.“

Kam sahají vaše sny a ambice?

„Je to asi jako u každého, všichni se chtějí dostat do nějaké top evropské soutěže. Tam je ale ještě dlouhá cesta.“

Kterému klubu přejete ve špičkových soutěžích?

„Manchesteru United. Těžce jsem nesl poslední období většinou s neúspěchy. Když před dvěma lety musel odejít Cristiano Ronaldo, nemohl jsem to skousnout a snad jsem na United i trochu zanevřel. Teď si hodně slibuju od nového trenéra Amorima, ve Sportingu Lisabon odvedl skvělou práci a přeju si, aby dostal zpět na vrchol i United.“

Jak vzpomínáte na svoji cestu za velkým fotbalem z beskydských Vlčovic, odkud pocházíe?

„Cesta byla dlouhá a trnitá. Musíte mít spoustu štěstí, abyste se dostali třeba až na tu ligovou úroveň. Žákovské kategorie jsem strávil ve Frýdku-Místku, prošel jsem Regionální akademií, kde jsem strávil jeden rok třeba s Matějem Juráskem - a teď jsme se potkali v jednadvacítce. Je fajn se zase vidět v jednom týmu. Dalo mi dost práce, abych se dostal až sem. Prošel jsem nějakými zraněními, od dorostu jsem v Sigmě a chci s ní něco dokázat. Stejně jako v reprezentacích. Nějaké zkušenosti jsem v nich v mládeži nabral, ale nikdy jsem v nich nebyl stabilně. Možná i proto trenér Janotka říká, že v Olomouci hraju lépe než na repre úrovni. Když se v nároďáku udržím delší dobu, zase si přivyknu na jiný fotbal a adaptuju se i tady. Každý reprezentační zápas je veká škola.“

Ještě mimofotbalová otázka: loni na jaře jste vzbudil pozornost a obdiv, když jste ve vlaku z Prahy do Olomouce pomáhal zachránit život spolucestujícímu včasným poskytnutím první pomoci. Ovlivnil vás tak silný moment?

„Pochopitelně. Pokud jste u takové situace, pak na všechno začnete pohlížet trochu jinak. Třeba i tak, že zdraví je opravdu na prvním místě a ani fotbal není se vší úctou nejdůležitější věcí v životě. I když se mu snažíte obětovat maximum a uspět v něm.“

+53 dalších fotek