„Vzal jsem si ho schválně. Sleduju hodně sportů a fandím českým sportovcům,“ vysvětlil. Otázky a odpovědi se však točily samozřejmě hlavně kolem fotbalu.

Začala jarní část sezony. S čím jste do roku 2023 vstoupil?

Brzy začne kvalifikace Eura, která je pro nás velmi důležitá. Určitě se tam chceme dostat. Takže chci, abychom dobře začali a abychom se na mistrovství kvalifikovali. Hlavním přáním samozřejmě je, aby mi drželo zdraví jako doteď. Musím to zaklepat, protože se cítím skvěle, vyhýbají se mi zranění a delší dobu netrpím na žádné problémy. Věřím, že když bude držet zdraví, tak už záleží je na mně, jak se budu prezentovat na hřišti.

A cíle s Fiorentinou?

Věřím, že budeme úspěšní. Máme před sebou zajímavé jaro, i když v lize jsme si přáli být na tom líp. Zbytečně jsme poztráceli hodně bodů na podzim i teď při vstupu do nového roku, kdy nám některé zápasy nevyšly výsledkově, jak bychom si představovali. Jsme také ve čtvrtfinále poháru a hrajeme Evropskou konferenční ligu. Pořád můžeme mít zajímavou sezonu.

Jak velkou motivací pro vás je, že se finále Konferenční ligy hraje ve Fortuna Areně v Praze? A jak by se vám zamlouvalo finále proti West Hamu, kde působí Tomáš Souček a Vladimír Coufal?

Bylo by to skvělé pro nás české hráče, ale samozřejmě i pro Fiorentinu. V minulé sezoně vyhrál AS Řím. I když neměl sezonu tak povedenou, na konci byli všichni spokojení. José Mourinho zase ukázal, že je schopný vyhrávat trofeje. Chtěli bychom na to navázat, chceme se dostat co nejdál. Takže tu soutěž beru jako důležitou, vždyť je to i cesta do evropských pohárů pro příští sezonu, i když to není nejatraktivnější evropská soutěž, to si nebudeme nalhávat. Ale každá trofej, každé dobré umístění týmu pomáhá. Hráči se také můžou prezentovat na evropské scéně, což je pro každého důležité.

Jak hodnotíte úvodní půlrok ve Fiorentině?

Jsem hrozně spokojený. Šel jsem do týmu, kde je velká konkurence a větší kvalita hráčů, což mě může posouvat. I fanoušci vytvářejí velký tlak na tým. Nepovede se vám jeden zápas a už do vás jdou. Člověk se pak učí pracovat s velkým tlakem od lidí, kteří očekávají jenom dobré výsledky. A když nejsou, tak to pocítíte. To je super! Takže jsem spokojený a hrozně šťastný, klub mě dokonce z Verony koupil už teď a nečekalo se na konec sezony, kdy by se řešilo uplatnění opce. To mi dává zpětnou vazbu, že se prezentuju relativně dobře a jsou se mnou spokojení. Je to moje vysvědčení.

Jak hodnotíte kvalifikační skupinu české reprezentace, ve které vás v boji o postup na UEFA EURO 2024 čekají Polsko, Albánie, Faerské ostrovy a Moldavsko?

Pro nás je to přijatelná skupina a jasným cílem je postup na EURO. Troufnu si tipnout, že postoupíme my a Polsko, i když ve sportu nikdy nevíte, co se stane, ale měli bychom to zvládnout. Věřím, že si postup zajistíme co nejrychleji a že už v březnu vykročíme správným směrem.

 

Do kvalifikace vstoupíte v březnu proti Polsku před zaplněným Edenem. Jak se těšíte?

Moc! Polsko se dostalo i na mistrovství světa. Je to tým, kde znám několik hráčů osobně, protože jsem s nimi působil. Bude to nepříjemný a velmi kvalitní soupeř. Myslím, že jsme na podobné úrovni a ten zápas bude padesát na padesát jak u nás, tak potom u nich. Bude pro nás hrozně důležité, pokud to v Edenu zvládneme, v což před domácími fanoušky věřím. Byl by to výrazný krok k našemu cíli, k postupu na EURO.

Co říkáte na to, že Polsko angažovalo Fernanda Santose, trenéra portugalských mistrů Evropy z roku 2016?

Je to důkaz toho, že polský fotbal je na tom velmi dobře, když si může dovolit sáhnout do zahraničí a vybírat ty nejlepší lidi. Bude zajímavé to sledovat. U nás to třeba Stramaccionimu ve Spartě vůbec nevyšlo, zato Brian Priske se prezentuje dobře a kluci ve Spartě jsou s ním spokojení. Je otázka, jakým stylem ho polský nároďák přijme. Ale je to úspěšný trenér, který trénoval největší hvězdy a vyhrál mistrovství Evropy. Pro Polsko je to velký krok a určitě ten tým může zvednout.

V reprezentaci už patříte mezi zkušenější hráče. Čeho byste ještě chtěl dosáhnout?

Vyhrát mistrovství světa, samozřejmě až po Euru. Ne, teď vážně… Pro mě je cílem dostat se na každý šampionát, který nás čeká, teď tedy ten evropský, potom ten světový. Mistrovství světa je ještě něco víc, protože jsme se tam dlouho nedostali. Už jenom se tam kvalifikovat by byl pro každého z nás velký zážitek. Závěrečné turnaje mají obrovské kouzlo. Bohužel jsme třeba poslední EURO chytli v covidové době, takže člověk si moc neužil tu atmosféru. Ale je to svátek fotbalu a člověk si přeje u toho být. Byl bych rád, kdybychom se prezentovali dobrou hrou a výsledky, abychom strhli fanoušky, jako se nám to povedlo v zápase s Holandskem v osmifinále na posledním Euru. Potom z toho máte hned jiný pocit, protože cítíte tu obrovskou podporu lidí, to nadšení, jak tím každý žije. To vás strašně naplňuje.

Jak vlastně fotbalisté v dnešní době vnímají reprezentaci, když v klubu mají lukrativní smlouvy a navíc náročný program?

Pro národní týmy a trenéry je to samozřejmě trošičku složitější. Bohužel i bohudík má člověk šanci působit ve skvělém klubu, ve kterém si vydělá skvělé peníze a je o něj skvěle postaráno. Na jednu stranu je to skvělé, ale na druhou stranu to ubírá hlad a lásku k fotbalu, protože hodně hráčů už to bere hlavně z finančního hlediska. Někteří už neupřednostní atraktivitu, kdy by mohli hrát třeba za míň peněz. Jdou tam, kde dostanou peněz víc, ale není to tak fotbalově atraktivní. Tohle fotbalu škodí a ovlivňuje to i národní týmy, protože hodně hráčů reprezentovat odmítá, což je hrozná škoda. Já si to třeba nedovedu představit. Dokud budu moct a ucítím, že na to fotbalově v mezinárodním měřítku mám, tak budu chtít reprezentovat. Pro mě to byl vždycky sen. Jsem takový, že v nároďáku se cítím dobře a chci tam působit.

Teď ale nemíříte třeba na Vladimíra Daridu nebo Pavla Kadeřábka, že?

Ne, vůbec, na ně nemířím. Vláďu Daridu jsem naprosto chápal. On to tak prostě cítil. Odešel jako kapitán, odešel jako hráč, který s nároďákem kromě mistrovství světa zažil všechno, odvedl pro ten tým spoustu práce. Na Vláďu Daridu nemůžu z tohoto hlediska nic říct. Pavel Kadeřábek mě samozřejmě trošku mrzel, protože je to hráč, který několik let prokazuje výkonnost v bundeslize, a pořád by měl týmu co dát. Ale pokud to tak cítil, tak to udělat musel.

Obecně má česká reprezentace štěstí, že všichni jezdí na srazy rádi, ne?

Určitě! Pokud klukům drží zdraví, přijedou. Třeba Patrik Schick, vleklo se mu zranění, tak je normální, že nějaký sraz vynechal, protože už to bylo na hraně. Lepší, než kdyby potom vynechal delší čas za klub nebo i tu reprezentaci. Ale když kluci můžou, mají chuť reprezentovat – a to je důležité.

Ve svém příběhu na Bez frází říkáte, že kdyby do Slavie nepřišel Jaroslav Šilhavý, bůhví, jak by vaše kariéra dopadla, protože Dušan Uhrin vás předtím přeřadil do béčka. Teď jste se potkali i v reprezentaci. Jak ho vnímáte?

Do Slavie jsem přišel, když tam trénoval Dušan Uhrin. Začátky byly složitější, protože jsem tolik nehrál. Přemýšlel jsem, jestli jsem vůbec udělal správný krok – v té době mě chtěl i Karel Jarolím do Mladé Boleslavi, kde ze mě chtěl udělat důležitého hráče. Ale říkal jsem si, že Slavia je pro mě veliká šance, protože s příchodem nových investorů v čele s panem Šimáněm jsem doufal, že se zvedne. A že když se prosadím, mohlo by mi to pomoct do reprezentace nebo k zahraničnímu angažmá.

Ale začátky byly těžké.

Dušan Uhrin mě nechával hrát, ale jako každý trenér sázel v určitých momentech na jiné hráče, mezi které jsem nepatřil. Nemám mu to vůbec za zlé. Po zápase na Anderlechtu, kde jsme vybouchli výsledkově i herně, mě přeřadil do béčka. V tu chvíli jsem z toho byl špatný, cítil jsem se i dotčený, ale tak to někdy bývá, člověk si tyhle věci nesmí brát osobně. Pak došlo k výměně trenérů a realizák Jardy Šilhavého mi hned dal šanci. Začali mě dávat do sestavy, nám se začalo dařit… Výměna trenérů pomohla, týmu do dalo úplně jiný náboj, změna se v tomhle ohledu povedla a my začali hrát i dobrý fotbal. Hlavně začaly přicházet výsledky, posunuli jsme se tabulkou nahoru. Měl jsem i kliku, že k nároďáku šel v té době Karel Jarolím, který měl ke mně vždycky takový specifický vztah, protože jsem byl levonohý střední záložník jako on. Snažil se mi předat věci ze své kariéry. Díky tomu mi začal dávat šanci i v reprezentaci, kde jsem pod ním hrával stabilně. Přišlo to všechno rychle. Díky Jardovi Šilhavému a Karlu Jarolímovi se o mě začaly zajímat kluby ze zahraničí a podařilo se mi dostat do Itálie.

Jak těžké je absolvovat extra náročný program v poslední době?

Mně to vyhovuje. Cítím se líp, když se hraje klidně každé tři nebo čtyři dny. Dokážu si líp držet formu, udržovat se v kondici. I v reprezentaci, když máme dva zápasy hned po sobě, tak nemám problém zregenerovat a jít do dalšího zápasu na sto procent připravený. Některé kluby jsou na tom mnohem hůř, hlavně v Anglii. Třeba Manchester City, tam je to už skoro za hranou. Ale zase – záleží na typu hráče. Některý to zvládne, odjezdí celou sezonu bez zranění. A jiní jsou ke zranění náchylnější, takže pak si musí dávat větší pozor. Záleží na práci v daných klubech, aby to tam vypozorovali. Jeden problém ale přeci jen vidím.

Povídejte.

Hráči ve fotbale mají hrozně krátkou dovolenou. Když to srovnám s jinými sporty, tak vlastně nejkratší. Přitom tělo potřebuje jednou za rok alespoň na šest týdnů vypnout, lépe na osm týdnů. Člověk si musí odpočinout mentálně i fyzicky, aby se dal dohromady a připravil se na další sezonu. Když jedete jedenáct měsíců v kuse a potom máte dovolenou třeba jenom dva nebo tři týdny, tak se to na hráčích z dlouhodobého hlediska podepíše.

Jak pečujete o své tělo vy?

Dělám všechno pocitově. Naučil jsem se pracovat se svým tělem a nějak ho vnímat. Když jsem unavenější, tak jsem schopný se na všechno vykašlat a nedělat nic. Vím, že by to bylo kontraproduktivní. Na druhou stranu se snažím denně cvičit.

Zkuste to popsat na denním programu.

Ráno před tréninkem doma dělám speciální cviky s gumovými lanky, zabere mi to nějakých dvacet minut. Pak jedu na klub, kde si dám snídani, a začnu se připravovat tak půl hodiny v posilovně. Jsou to taková zahřívací cvičení, abych šel do tréninku rozcvičený. Potom cvičím s těmi gumami i večer, to je regenerační část na patnáct nebo dvacet minut. Po zranění jsem cvičil ještě víc, ale postupem času jsem začal ubírat, abych se nepřetrénoval a kontroloval únavu. Je to program, který mi vyhovuje a drží mě pořád ve hře.

Je pravda, že neposilujete s činkami, ale jen s vlastní vahou těla?

Se závažím cvičím maximálně jednou týdně, spíš jednou za dva týdny, a to jenom na nohy. Navíc všechno dělám s odporovou silou, nic s kotouči a činkami, které jsem nezvedl snad čtyři roky.

Snažíte se vést mladší spoluhráče k tomu, aby svému tělu věnovali víc času?

Snažím se jít příkladem tak, aby mě každý den viděli v té posilovně, jak před tréninkem pracuju. To je nejlepší cesta, jak někoho přesvědčíte, aby na sobě víc pracoval a líp se o sebe staral.

Váš táta je uznávaný mládežnický trenér. Co vám nejčastěji opakoval?

Po fotbalové stránce mi opakoval to, aby mě to bavilo. Chtěl, abych měl z fotbalu radost a užíval si to. A abych se nebál rozvíjet technické dovednosti, vyhledávat těžké situace jeden na jednoho, jeden proti dvěma, abych se v těchto situacích co nejvíc zdokonaloval a co nejvíc si osvojil práci s míčem. To byly nejdůležitější věci, které vidím, že jsou na vrcholné úrovni strašně důležité. Bez nich se neobejdete.

Setkal jste se někdy s řečmi o protekci?

Zažil jsem to. V mládeži tolik ne, protože v ročníku, který taťka trénoval, jsme měli fakt super partu. Kluci se ke mně chovali skvěle a nikdy mi neřekli nic proti mně nebo tátovi. Bylo to skoro až výjimečné a jsem za to strašně rád. Mám z té doby hodně kamarádů a doteď jsme s klukama v kontaktu. Ale setkal jsem se s tím na dospělé úrovni. Když jsem působil v příbramském áčku, tak mi to jeden funkcionář předhazoval. Ale v tu chvíli mě podpořili spoluhráči – Roman Bednář nebo Míra Slepička. Byla tam velmi silná kabina. Díky nim jsem to tolik nevnímal. Samozřejmě to bylo těžší období, protože člověk nad sebou začne pochybovat a říkat si, jestli je tam kvůli sobě nebo kvůli někomu jinému. Je to nepříjemné. Ale fakt se mi to stalo jenom jednou, potom už nikdy.

Jaké sporty vás kromě fotbalu baví?

Mám na sobě tričko Jiřího Procházky, vzal jsem si ho schválně. Je to pro mě obrovská reprezentace českého sportu. MMA sleduju hrozně rád, protože i můj skvělý kamarád Jakub Šindelář ho dělá. Zajímá mě to a fandím i českým organizacím jako Oktagon. Mám k tomu vztah. Ale sleduju hodně sportů. Baví mě formule, basket, tenis… Vlastně mě baví skoro všechny sporty, ve kterých fandím českým sportovcům. Tím, že dělám vrcholově fotbal, vím, co to obnáší a jak je to náročné. Není vůbec lehké se tam dostat a už vůbec ne se tam udržet.

Troufl byste si na zápas v MMA jako váš bývalý spoluhráč Miroslav Slepička?

Nejsem Míra, já bych s ním do klece nevlezl. Plánuju, že si s ním v létě půjdu zatrénovat, ale do klece jít nepotřebuju. Ani nevím, jestli bych na to měl hlavu. Celkově mě bojové sporty vždycky fascinovaly. V patnácti jsem dokonce v Příbrami chodil na tréninky. Ale zápas pro mě až tak důležitý není. Spíš mě zajímá ta příprava. Oni si sahají na dno a mě náročná příprava baví. To bych si chtěl zkusit.

Jste také fanouškem formulových závodů. Lákalo by vás se svézt?

Byli jsme se s taťkou kouknout na Velké ceně Imoly. Bohužel mi to ještě nevyšlo do Monzy. Tam bych se moc rád podíval, protože je tam základna Ferrari, kterému fandím. Určitě by mě lákalo se ve formuli svézt, ale nedokážu říct, jestli bych to dokázal řídit. Když jsem si to vyzkoušel na trenažeru, který jsme měli půjčený na srazu reprezentace, to to vůbec nebylo jednoduché, a tohle by bylo ještě stokrát těžší. Ale určitě by to byla zajímavá zkušenost.

Mimochodem, ze všech hráčů reprezentace máte největší strach z létání. Z čeho pramení?

Jsem rád, že působím ve Fiorentině a všude jezdíme vlakem. Vlastně to začalo Eurem, když jsme měli nepříjemný let z Baku po prohraném čtvrtfinále proti Dánsku. Možná k tomu přispělo i to, že se mi rok předtím narodil syn a začal jsem víc a víc vnímat rodinu. To všechno ve mně umocnilo strach z výšek. Těch jsem se bál vždycky. Neříkám, že mám úplnou paniku, ale jakýkoliv horší let trpím.