Od letošního ledna talentovaný záložník Jan Žambůrek válí v Dánsku a s Viborgem překvapivě atakuje čelo tamní elitní soutěže. A k tomu do svého úspěšného CV přidal zářijový postup s reprezentací U21 na mistrovství Evropy

Žambůrek tak má po povedených posledních měsících o čem hovořit. V dalším díle REPRE TALK velký fanoušek FC Barcelona obšírně popisuje svoji fotbalovou cestu, která málem skončila dřív, než vůbec začala. Přibližuje fotbalovou tradici ve vlastní rodině, brzký odchod do Anglie nebo důvody, proč začal s dálkovým vysokoškolským studiem.

Honzo, jaká byla vaše cesta k fotbalu?

„Začínal jsem v pěti letech v pražské Bohemce. A vybavuju si to docela živě, protože jsem na tom úplném startu fotbal v podstatě ani neměl rád. Pocházím z Dubče (pražská městská část) a jako malý jsem si tam samozřejmě chodil kopat. Ale tréninky na Bohemce a být bez kamarádů? Neuměl jsem si to představit. Nechtělo se mi do nového prostředí, po prvním tréninku jsem brečel, že chci zpátky domů. Naštěstí zasáhl táta, řekl, že to prostě musím zkusit a po nějakém čase se všechno srovnalo a rozjelo. Zpětně za to jsem samozřejmě tátovi, který to se mnou na té Bohemce vydržel, vděčný.“

Fotbal má ve vaší rodině tradici, že?

„Taťka se mu hodně věnoval, ale spíše na nějaké vyšší amatérské úrovni. Hrával u nás v Dubči a vedle v Královicích. Chodili jsme se na něj dívat, ale měl smůlu na zranění. Jednou měl nabídku z třetí ligy, ale zdraví u něj zkrátka bylo proti a výš to už nedotáhl. Můj dědeček (Václav Žambůrek) ale někdy v 60. letech dokonce hrával ligu ve Spartě. Bohužel jsem ho už nepotkal, zemřel brzy a znám ho jenom z tátových vyprávění. Že byl děda sparťan a já později prošel Slavií? V rodině jsme na to úplně nehráli, i když by mě táta možná raději v té Spartě viděl. Ale vzhledem k dojíždění z Dubče pro nás Vršovice zkrátka byly kvůli škole a tréninkům lepší variantou.“

V mládí jste koketoval i s hokejem…

„Ano, jako malý kluk jsem chvilku hrával na Slavii. Ale vyřešilo se to v podstatě samo. Hokejové tréninky jsme měli i o víkendech a strašně mi vadilo, že jsem se nemohl pořádně vyspat. A zlom přišel ve chvíli, kdy mě z hokeje začala bolet záda. Pak jsem se už věnoval jenom fotbalu. Na hokej jsem šel v podstatě jen kvůli tomu, abych se naučil pořádně bruslit. I teď hokej sleduju jen okrajově, podívám se třeba na mistrovství světa, ale víc to neprožívám.“

Je vaše dosavadní kariéra i zadostiučiněním pro celou rodinu?

„Pro mě byla a je rodina vždy na prvním místě. Táta s mamkou mě vždy podporovali a bez nich by bylo vše těžší. Zvlášť ve chvíli, kdy jsem jako hodně mladý odešel do zahraničí.“

Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste ve fotbale mohl prorazit?

„Nejprve nad tím nepřemýšlíte, hrajete jen pro zábavu. V nějakých 12, 13 letech jsme s Bohemkou chodili na halové turnaje, na nichž jsem byl občas vyhlášen nejlepším hráčem. A jednou se mi to povedlo i s o rok staršími kluky. Tam jsem si uvědomil, že fotbal je něco, co bych chtěl opravdu dělat se vším všudy.“

Jaký byl první přestup z Bohemians do pražské Slavie?

„Posun ano, ale určitě ne takový, jako když jsem odcházel ze Slavie do Brentfordu. Ve Slavii jsem hodně kluků právě ze vzájemných zápasů znal, navíc to byly pořád Vršovice. Kluci mi tam pomohli, začínal jsem tam třeba s Víťou Jarošem nebo Lukášem Červem, s nimiž jsme teď i v reprezentační jednadvacítce, což je skoro neuvěřitelné. Jsme kamarádi i mimo fotbal, pořád si voláme. Na reprezentaci dokážeme celé dny vysloveně „prokecat“ u těch našich čajů… Ale bylo tam několik dalších kluků, s nimiž jsme pořád v kontaktu. Nerad bych na někoho zapomněl.“

A zmíněný přesun do anglického Brentfordu v 17 letech?

„Hodně dlouho jsme to zvažovali, šlo o velké rozhodnutí. A také s odstupem to hodnotím jenom pozitivně a také teď se rozhodl stejně. Zároveň říkám, že to nemusí sedět každému. Ale začátky byly těžké, je to fakt jiný svět. Přišel jsem tam v sedmnácti letech a naskočil do týmu U23, takže jsem jako nejmladší musel hodně bojovat. Se vším, jde o fyzickou sílu, mentální nastavení, fotbalovou úroveň, které tam jsou na neskutečně vysoké úrovni. Do toho odchod z domova… Když jsem tam přicházel, myslel jsem, že jsem na tom s angličtinou dobře, ale rychle jsem musel změnit názor. Dokud nejste plnoletí, bydlíte v Anglii u vybrané rodiny, což je také velká změna. S jedním spoluhráčem jsme se dostali k rodině původem z Jamajky, u níž jsme strávili přibližně rok a půl.“ 

Jak vzpomínáte na soužití s „novou“ rodinou?

„Přijali nás výborně, vážím si toho. Paní žila v domku se svými třemi syny, protože se s manželem rozvedli a on se doma objevoval jen o víkendech. Já tam do toho přišel s dalším klukem z mládeže. Ale to soužití bylo fajn. Vzpomínám na časté večeře s kuřetem s typickým jamajským kořením, fazolemi a rýží, to tam jelo hodně. Ale klidně bych si to dal znovu!“

Přepadly vás v anglických začátcích někdy myšlenky na návrat?

„Je jasné, že člověk i nad takovou možností občas zapřemýšlí, ale pokaždé jsem si to vyhodnotil tak, že v Anglii chci zůstat a domů nepůjdu. Na nějaké velké spekulace ale ani prostor nebyl. V tréninkovém centru jsem trávil skoro celé dny, do toho dělal školu. Takže nějaká nuda tam rozhodně nehrozila. Když jste v zahraničí, dostáváte velkou životní školu, naučíte se jazyk, osamostatníte. I to je k nezaplacení.“

 

Jaký byl vůbec skok do velkého anglického fotbalu pro mladého hráče z Česka?

„Obrovský. Slavia u nás v mládeži patří k absolutní špičce a má výbornou pověst, ale když přijedete do Anglie, uvědomíte si, kolik skvělých hráčů na světě vlastně je a ani se o nich neví. Šlo o víc věcí najednou: velká konkurence v týmu, tempo a intenzita v tréninku, technická kvalita jednotlivců. Všechno na mnohem vyšší úrovni, než jsem dosud znal. Sledujete kluky kolem sebe nebo hráče „A“ týmu, vidíte, jak si každý přidává na tréninku nebo v posilovně. Ale člověk si na to postupně zvykne, a pokud to vezme za správný konec, také se začne posouvat a zlepšovat. Vnímal jsem to i u sebe. Nějaký čas na tu adaptaci ale rozhodně potřebujete.“

A co další dosažená meta – posun do druholigového „A“ týmu, který nakonec oslavil postup do Premier League?

„Dobře si vzpomínám. Přišel jsem na první trénink a hned dostal housle. Byla to vlastně moje první zkušenost s dospělým fotbalem, protože před tím jsem nikde v chlapech nehrál ani netrénoval. Áčko Brentfordu tedy znamenalo další posun nahoru. Zpětně jsem vděčný, že jsem si takovou školou mohl projít a nakonec odehrát i soutěžní zápasy ve druhé nejvyšší soutěži.“

Kdo z tehdejšího týmu na vás udělal dojem?

„Řeknu Said Benrahma, teď už hráč West Hamu. Nikdy jsem nehrál s lepším fotbalistou. Na tréninku si s každým dělal, co se mu zachtělo. Věděli jste, co zkusí, a stejně se pokaždé prosadil. Souboje jeden na jednoho, kličky, jesle, zakončení… Neskutečný hráč a pořád to potvrzuje.“

Brentford loni na jaře po 74 letech postoupil do Premier League. Jaká to byla událost pro menší klub?

„Vnímal jsem to hlavně u lidí v klubu, kteří třeba dlouhé roky zažívali éru ve třetí lize. Na nich bylo vidět obrovské úsilí, které museli během těch let podstoupit, a nakonec také velké dojetí spojené s postupem. Být součástí takového momentu je krásné.“

Odpovídaly velikosti okamžiku i oslavy?

„U mě to bylo trochu specifické. Na konci sezony jsem měl zraněný kotník, takže jsem slavil s ortézou na noze. Ale i tak jsem si to užil, postupová oslava byla vážně dlouhá a povedená…“

Do Premier League jste už v barvách Brentfordu po postupové sezoně nenaskočil. Kdy bylo zřejmé, že se vaše cesty rozejdou?

„Hodně to ovlivnilo moje zranění, první velký zdravotní problém v kariéře. S kotníkem jsem laboroval v podstatě až do září. Neabsolvoval jsem tedy s týmem přípravu, což moji pozici ztížilo. Zranění nepřišlo v dobrou dobu a občas jsem si říkal, co by se dělo, kdybych zůstal zdravý a mohl se o místo poprat. Na druhou stranu zpětně ničeho extra nelituju, potkaly mě pak zase jiné dobré věci. Loni na podzim bylo zřejmé, že v lednovém přestupním okně situaci musím řešit. Nabízelo se několik možností, nakonec jsme zvolili Dánsko a Viborg. Jasně, loučení s Anglií není jednoduché, ale nějaký krok jsem udělat musel. A další motivací může být, abych se tam třeba jednou vrátil.“

Ve Viborgu, který se řadí mezi skromnější dánské kluby, jste od ledna. Jak zpětně svůj krok hodnotíte i ve chvíli, kdy aktuálně překvapivě držíte druhou pozici v soutěži?

„Jenom pozitivně. Na jaře jsme uhráli účast v Evropské konferenční lize, teď jsme druzí, což je nad plán a proti všem předpokladům. Nikdo to nečekal, ale v lize jsme do konce srpna neprohráli. Dánská liga je v podstatě celá přeházená, nahoře jsou týmy, od nichž se to nečekalo, velké kluby jako FC Kodaň, Midtjylland nebo Bröndby Kodaň zůstávají docela dole. Já mám samozřejmě radost, týmově šlapeme, jsme dobře nastavení. Začátek ale pro mě také nebyl úplně jednoduchý. Po nějakých třech týdnech skončil trenér, který mě znal z Brentfordu a moje herní vytížení zpočátku nebylo optimální. Teď se to zlepšilo, což mě těší. Uvidíme, jakým směrem se bude sezona vyvíjet dál, samozřejmě chceme být nahoře co nejdéle.“

Jak vnímáte dánský fotbal a tamní soutěž?

„Úroveň mě velmi mile překvapila. Dánská reprezentace je na vlně, na posledním EURU došli do semifinále, teď jedou na mistrovství světa. Mají skvělé hráče v top soutěžích. A liga je hodně zajímavá. Takticky propracovaná, hráči na velké úrovni. I proto z Dánska odcházejí do výborných soutěží. A všude se opravdu hraje fotbal, žádné nakopávání. Loni na jaře jsem byl překvapený: přijeli jsme na hřiště posledního týmu a i oni se pořád snažili o dobrý fotbal, na který se dalo koukat. Žádná nekoukatelná destrukce. I proto z toho systému pravidelně vycházejí zajímaví hráči a přestupují za lepším.“

V létě jste se v Evropské konferenční lize s Viborgem utkali také s West Hamem United. Byla to pro vás po působení v Anglii speciální věc?

„Znamenalo to takové déja vu. Konečně jsem si mohl zahrát na krásném stadionu proti skvělému anglickému týmu. Sice jsme dvakrát prohráli, ale obecně jsme sklidili pochvalu, i v anglických médiích. I kluci z West Hamu Tomáš Souček s Vláďou Coufalem mně říkali, že jsme hráli dobrý fotbal a překvapili je. Setkání s nimi bylo také super, vyměnili jsme si dresy, pokecali. Skvělé, jsou to super kluci.“

V posledním zápase jste poprvé v seniorské ligové soutěži skóroval a gólem pomohl k vítěznému obratu v Silkeborgu. Velká euforie?

„Konečně ten gól přišel, takže zažíváte krásné pocity. A navíc přišel v relativně důležitém utkání proti soupeře z vršku tabulky. Prostě hodně emocí, protože jsem na tu chvíli čekal dlouho. Radost z toho měli i spoluhráči, což pak těší dvojnásob.“

V Dánsku zažíváte výborné období a v září jste prožil další velkou událost: postup s reprezentačním týmem U21 z baráže přes Island, v níž jste vedl mužstvo jako kapitán. Kam to v kariéře řadíte?

„Považuju to za obrovský úspěch. Myslím, že to bylo po odvetě s Islandem vidět na celém týmu. Po kvalifikaci, v níž jsme skončili druzí za Anglií, jsme si dali jasný cíl postoupit na EURO, což se povedlo. Byť ve velmi těžkém dvojzápase proti Islandu. Už jsem zmiňoval, že se některými kluky z jednadvacítky se známe dlouho a jsme velcí kamarádi, proto to bereme jako velkou událost a strašně se těšíme na mistrovství Evropy. Máme skvělou partu a neřekli jsme poslední slovo.“

Jaké budou ambice v nabité základní skupině s obhájcem titulu Německem, Anglií a Izraelem?

„Budeme se prát o postup do play off, i v té těžké skupině. Chceme hrát odvážně, sebevědomě, poprat se o další úspěch. Jednoduché to nebude, ale s naší soudržností a vnitřní silou něco můžeme dokázat.“

Mimofotbalová záležitost na závěr: na podzim jste se vrhnul do vysokoškolského studia ekonomie a managementu. Co bylo tím hlavním impulsem?

„Je to docela čerstvé, začal jsem někdy před měsícem a jde o dálkové studium na Vysoké škola ekonomie a managementu v Praze. Výhodou je, že vše probíhá on-line formou a je tedy jenom na mně, jak si studium a zkoušky zorganizuju. Teď všechno vypadá v pohodě, škola mě baví, ale uvidím, jak budu mluvit po těch zkouškách a dalších povinnostech se školou spojených… Obecně jsem se o podobné věci zajímal už dřív, lákalo mě dozvědět se víc a tato forma mi přijde jako ideální. Proto jsem se vrhl do studia, a když jsem řešil obor, tak ta ekonomika vyhrála. Od věci není ani to, že člověk u školy může trochu vypnout od fotbalu a přijít na jiné myšlenky. Navíc jsem v Dánsku sám, mám relativně dost času, tak proč to nevyužít tímto způsobem. Když člověk chce, prostor si udělá.“

Přemýšlíte nad svým profesním zaměřením po profesionální kariéře? 

„Dobrá otázka, na niž zatím nemám odpověď. Zatím vůbec nemám jasno, ale zatím mě to táhne k tomu, abych zkusil něco úplně mimo fotbal. Možná třeba něco kolem té ekonomiky a managementu. Ale to je ještě daleko.“