Ofenzivní záložník Atalanty Bergamo a český mládežnický reprezentant krušné měsíce ustál. A únor letošního roku mu přinesl odměnu za velkou míru trpělivosti a také veškerou dřinu, kterou v posledních měsících podstoupil.

Debut v Serii A proti Lecce a navrch další dva starty proti AC Milán a Udinese. To vše po šesti letech strávených v ambiciózním severoitalském klubu. Vorlický, který může pomýšlet také na start na letošním ME hráčů do 21 let v Rumunsku a Gruzii, v obsáhlém rozhovoru pro fotbal.cz popisuje, jak náročná cesta do italské elitní soutěže vedla a co pro něj znamená angažmá v Atalantě Bergamo.

A zároveň vysvětluje, proč přijde o březnový přípravný dvojzápas reprezentace U21 proti Belgii a Nizozemsku.

„Carpe diem / Užij každého dne.“ Takové je aktuální motto talentovaného středopolaře, který si před sebe po prodělané zkušenosti s operovaným kolenem nerad klade dlouhodobé cíle. "Chci zůstat zdravý a vracet se každý večer domů šťastný. Od toho se bude odvíjet také všechno na hřišti," popisuje boskovický odchovanec.

O prvních startech v Serii A: 

„Vnímám to tak, že jsem si splnil sen. I s ohledem na můj příběh, který je proti ostatním docela specifický. Jako sportovci a fotbalisté jsme hodnocení za pozitivní a negativní momenty, které se dějí tady a teď.  Ale já to celé vnímám i ve smyslu, co všechno těm událostem předchází, nebo vzápětí následuje. Narážím hlavně na to, čím vším jsem si musel v posledních letech projít kvůli poraněnému kolenu, abych se k těm třem startům v italské lize vůbec dostal. Rozhodně nechci nijak snižovat to, co se mi povedlo. Pro českého kluka, který je od 15 let v akademii zahraničního klubu a prošel si poměrně vážnými zraněními, je to velký úspěch. Ale dívám se i dopředu, právě i s ohledem na stav operovaného kolena, se kterým to je stále spíš nahoru a dolů. Například teď koleno zareagovalo, musel jsem vynechat poslední zápas v Neapoli a nejspíš také ten následující, což mě vyřadilo i z předběžné širší nominace jednadvacítky. Naučil jsem se proto žít v podstatě ze dne na den a opravdu jsem rád za každý den na hřišti, kdy se cítím dobře a večer můžu přijít šťastný domů. Přeju si, ať je jich co nejvíc. “

Zápasová premiéra v Serii A proti Lecce 19. února 2023:

„Když jsem vstupoval na hřiště, nevnímal jsem tu nastalou chvíli nějak mimořádně. Vůbec ne ve smyslu, že bych si něco užíval. Necítil jsem tlak či nervozitu. Hlavou jsem byl nastavený tak, že jdu do zápasu, v němž jsme prohrávali 0:2 a mým jediným cílem bylo pomoci týmu na hřišti a něco v něm vymyslet, abychom otočili výsledek. Tak jsem měl nastavenou hlavu a vůbec nic jiného v tu chvíli neřešil. Všechno mi docházelo až s nějakým odstupem – a znovu s vědomím toho, co všechno k té premiéře v Serii A vedlo. Na tribuně seděli lidé, kteří můj příběh velmi dobře znají. A při mém návratu k fotbalu mě hnala i touha, abych jim ze hřiště mohl jednou zamávat. A po zápase s Lecce, byť jsme prohráli, se to povedlo. Pokud to shrnu, tak ano: byl to den plný emocí.“

Kdo mě na stadionu podpořil:

„V první řadě samozřejmě táta. On má na tom, kde jsem, velkou zásluhu, doprovází mě kariérou odmala. Pak můj manažer, který mi také v nedávných těžkých časech obrovsky pomohl. Na tribuně bylo i pár kamarádů a vlastně náhodou, protože jeli na fotbal a chtěli vidět zápas Atalanty. Všechno do sebe krásně zapadlo a také proto jsem cítil, že právě den zápasu s Lecce by mohl být tím pravým.“

 

Magie čísla 23: 

„Nosím jej na dresu z toho důvodu, že 23. října jsem se po dvou operacích kolena a vlastně třech letech bez fotbalu vrátil do tréninku. Utkání proti Lecce se odehrálo ve 23. kole ligy a v roce 2023 jsem se tak dočkal debutu v italské lize. Možná to vypadá s nadsázkou jako nějaká numerologie, ale jsou i takové věci, kterým věřím. V týdnu před zápasem s Lecce jsem měl velmi dobrý tréninkový proces a cítil jsem, že v zápasový den to může být ono.“

Sedm odehraných minut proti AC Milán na slavném stadionu San Siro: 

„Rozhodně nechci, abych vyzněl nějak arogantně. Ale nepochybuju o svých kvalitách, pokud jsem stoprocentně připravený a zdravý, tak vím, co umím. Jasně, zápas proti AC Milán před 70 tisíci lidí je mimořádný. Na hřiště jsem šel ale se stejným nastavením jako proti Lecce. Měl jsem v hlavě jenom to, abych pomohl týmu ve chvíli, kdy jsme zase prohrávali. Potěšilo mě, když mi třeba táta po zápase říkal, že spousta hráčů by byla nervózní, ale já se i za těch pár minut zapojil do několika akcí. Až po utkání jsem zase o to víc vnímal velikost zápasu na San Siru.“

Návrat po vleklém zranění kolena: 

„Absolvoval jsem dvě operace jednoho kolena. Víc času to opravdu vypadalo, že to s návratem spíš nevyjde. Dokázal jsem se vyhrabat z nejtěžších situací. Zdravotní problémy má spousta sportovců, mě potkaly v blbém věku. Ale znovu to je součást nějakého příběhu a také každodenní boj, který přijímám. Někdy vyhrávám, někdy ne. To všechno ze mě však dělá člověka, kterým chci být. Samozřejmě, že je to velmi obtížné, ale mě moje cesta naplňuje a chci vidět, kam až mě dovede. Kdybych to tenkrát vzdal, tak bych nezjistil, co na mně čekalo. Proto mě to na jednu stranu i baví. Abych svůj zdravotní stav uvedl na pravou míru: z dlouhodobého hlediska se koleno úplně uzdraví a fotbal můžu dál hrát bez větších problémů. Intenzivně na tom pracuju každý den, ale teď je to pořád citlivé – musíme k tomu všemu přistupovat rozumně a umět správně reagovat.“

Co by kdyby…:

„Žene se mi to hlavou v podstatě každý den. Nejvíc v období, kdy jsem se ze všeho dostával po operacích. Abych znovu nevypadal namyšleně: pokud jsem zdravý a připravený, vím o svých kvalitách a věřím, že můžu na této úrovni hrát. Logicky si občas řeknu, jak by všechno vypadalo, pokud bych byl stoprocentně v pořádku. Dřív jsem se tím trápil, teď se v tom už nepitvám a přijímám situaci takovou, jaká je. I díky pomoci psychologa, s nímž už delší dobu spolupracuju. Sám pro sebe mám stejnou hodnotu, když nastupuju na San Siru, nebo zrovna leduju koleno. Po tom všem jsem šťastný, že mohu být součástí takového klubu a týmu, který patří ke špičce v Itálii i v celé Evropě.“

Můj vztah ke klubu Atalanta Bergamo:

„V mém věku jde o věc k nezaplacení. Už jenom být vedený trenérem Gian Pierem Gasperinim. Pro mě to je profík a na jednu stranu génius. Ale také velmi náročný trenér. Chce mít pouze hráče stoprocentně připravené – fotbalově i fyzicky, což je u mě prostě někdy problém. Některé věci se na této úrovni neodpouští. Ale on můj příběh zná, a tak ke mně zatím i přistupuje, čehož si také velmi vážím. Jsem mezi spoluhráči, kteří pro Atalantu za posledních pět let uhráli tři účasti v Lize mistrů a jsou reprezentanty svých zemí. I tak je parta skvělá, nikdo neřeší věk, táhneme za jeden provaz, čehož si strašně vážím. Fungovat po boku takových hráčů v jednom týmu a nastupovat s nimi k zápasům je splněný sen. Je přirozené, že můj vztah ke klubu se vyvinul také na základě toho, co všechno jsem tady od 15 let zažil, co jsme společně museli řešit a z čeho se dostávat. Chci tady zůstat a dál hrát. Aktuálně před sebou nemám jinou ambici než pokračovat v Atalantě. Chovám ke klubu velkou lásku.“

Odchod do zahraniční v 15 letech:

„Moje první myšlenka je říct „dobrá volba“. I proto, že jsem v kádru áčka Atalanty a mám nějaké starty v Serii A. Před rokem bych možná odpověděl jinak, před třemi lety stejně tak. Odejít do zahraničí v tak mladém věku je hodně individuální věc. Jde o to, co hledáte, co chcete dokázat, jaké cíle v kariéře máte a jak k nim chcete dospět. Lidi se samozřejmě ptají, jestli jsem nešel ven moc brzo. Těžko říci, třeba bych se nezranil a od 17 let hrál někde stabilně. Na druhou stranu: pokud bych se zranil v jiném klubu, tak netuším, zda by se o mě někdo postaral jako právě Atalanta. Protože mi v tom nejtěžším období tolik pomohla. Teď jsem spokojený a plním si sny i s ohledem právě na to, co všechno mě potkalo.“

Druhý italský domov:

„Doma jsem v Česku, to mi nikdo nevezeme. V Itálii ale žiju nějakých šest let a trávím tady 90 procent času – vyjma Vánoc nebo období volna po sezoně. Přirostlo mi to tady k srdci. Kdyby tomu nebylo, tak bych tady takovou dobu nevydržel.“

Civilní život v Bergamu: 

„V podstatě celé dny od rána do večera trávím v tréninkovém centru, protože máme velice náročný program. Jsem docela citlivý a vnímavý člověk, fotbalu se snažím dávat absolutní maximum. Ale někdy se snažím očistit i mozek a duši. Snažím se rozvíjet i jinak: chci se vzdělávat, čtu knížky, pustím si film. Moc rád chodím do přírody, k čemuž jsou Bergamo a zdejší region jako stvořené. Pokud je někdy čas, vyrazím autem po okolí. K jezerům, do hor… Tam se cítím velmi dobře. Výhledově možná opustím bydlení v centru města a posunu se blíž právě k té přírodě, kde si pokaždé odpočinu.“

Moje další motivace:

„Až čas ukáže… Zmiňoval jsem, že v mém případě jsou věci občas nahoru a dolů. Fotbal znamená vysoce konkurenční prostředí, v němž vyhrávají ti nejsilnější. Neustále musíte dokazovat, že na to máte. Na hřišti se snažím chovat stejně, jsem na sebe velmi náročný. Mimo hřiště je někdy ale fotbal velice specifické prostředí, kde se k sobě lidé nechávají vždy přívětivě. Proto se snažím, abych si tyto vzorce chování udržel jen na hřišti, ale neovlivňovaly mě dál v osobním životě. Nechci na sebe vytvářet zbytečný tlak, a ještě víc se stresovat. Dopředu mě pohání láska ke sportu jako takovému, fotbal miluju. Jasně, chci se prosadit a dál sbírat zápasové starty. Ale klíčové je být šťastný, zůstat zdravý, fotbalově připravený a každý den se domů vracet spokojený.“ 

Reprezentační výzvy:

„Věc má dvě roviny, pere se to ve mně. Na jednu stranu bych samozřejmě reprezentovat chtěl, je to cíl pro každého hráče. Racionální pohled je ale trochu složitější: reprezentace je něco, co může přijít až s mými výkony, které se budou opakovat a přibývat. Pak budu moci pomýšlet i na tyto věci. Zase se můžeme bavit o zdraví jako o klíčové věci všeho. To je priorita, být v tréninkovém procesu a postupně sbírat zápasové minuty na hřišti. Výhledově je reprezentace pochopitelně dalším cílem a snem, rád bych v ní něco dokázal. Všechno ale přijde právě se zdravím a tím, zda budu nastupovat v klubu. Vím, že jsem teď figuroval v širší nominaci jednadvacítky na přípravné březnové zápasy proti Belgii a Nizozemsku. Ale koleno po předchozí zátěži nějakým způsobem zareagovalo a nebyl jsem kvůli tomu v nominaci ani na poslední ligový zápas v Neapoli. Proto jsem se musel omluvit i z reprezentace, což mě pochopitelně mrzí.  A červnové Euro jednadvacítek, kdybych byl zdráv a připravený? To je pochopitelně na rozhodnutí pana trenéra.“

Kde bych chtěl být za 10 let: 

„Momentálně opravdu hledím den ke dni. A výhledově? Chtěl bych se vidět především jako zdravý fotbalista. Nejlépe v Atalantě Bergamo, hrát za českou reprezentaci a třeba svým příběhem inspirovat kluky, kteří právě přemýšlejí nad tím, zda s fotbalem pokračovat, nebo se vzdát. A také zůstat pořád stejným člověkem.“

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Lukáš Vorlický (@vorlickyjr)