V něm popsal svůj první reprezentační sraz, ale i třeba vážná zranění nebo to, proč se jmenuje právě Mojmír.

Premiéra za reprezentaci, a hned hattrick! Vzpomenete si, co vám po první trefě proti Faerským ostrovům prolétlo hlavou?

Spíš si pamatuju, že jsem předtím neproměnil šanci a říkal jsem si, že jsem mohl dát gól hned při premiéře. Pak se mi to o chvíli později přeci jen povedlo, ale to už mám tmu a nevybavuju si, co se ve mně odehrávalo.

Jako první hráč v samostatné historii reprezentace jste dal při své premiéře hattrick. A po třetím gólu to vypadalo, že máte na krajíčku.

Měl jsem na krajíčku. Dát hattrick hned při prvním startu za reprezentaci, to je krásné. Takhle jsem si to ani nevysnil. Ještě navíc v Olomouci, kde působím… Nemohlo to být lepší.

Pomůže vám tento moment v další kariéře?

Samozřejmě se chci posouvat dál… Jsem rád za tu příležitost a doufám, že zkušenosti a možnost trénovat s takovými hráči mě posunou.

Přitom v mládeži jste reprezentoval jen ve výběrech do sedmnácti a dvaceti let, třeba jednadvacítku jste úplně přeskočil.

To je pravda, s jednadvacítkou jsem byl jen jednou na kempu, jinak vůbec. Přiznám se, že jsem nepočítal s tím, že bych se teď do reprezentačního áčka mohl dostat, ale jsem za to hrozně rád.

 

Nevěřil jste ani po povedeném podzimu, který za sebou máte?

V hlavě jsem to neměl. Samozřejmě vím, co někteří novináři psali, ale já se na to moc nedívám. Upřímně jsem nečekal, že bych mohl být povolaný.

Jak jste první reprezentační sraz prožil?

Bylo to krásné! První zápas se mi povedl, vyhráli jsme, ještě navíc v Olomouci. Vážně se to líp naplánovat nedalo a moc jsem si to užil.

Jak vás vůbec noví spoluhráči v reprezentaci přijali?

Bylo to příjemné – ani jsem takové přijetí nečekal. Kluci jsou v pohodě a snažili se všem nováčkům pomoct.

Kdy jste se dozvěděl, že hned v prvním zápase nastoupíte v základní sestavě?

Až v den zápasu, když jsme měli poslední přípravu. Pak přišla nervozita.

Jak s ní v takových chvílích pracujete?

Nechávám tomu volný průběh. Vím, že jsem takhle nervózní už byl, třeba před prvním startem za Olomouc. Tehdy to také dopadlo dobře. Takže s tím nebojuju. Když jsem přišel na hřiště, tak to ze mě spadlo, a pak se to celé povedlo.

Jak jste jako mladší vnímal reprezentaci?

Vrchol kariéry. Něco, čeho chce dosáhnout každý hráč. Teď je mým cílem dostat se i na další sraz. Musím podávat takové výkony, abych si reprezentaci zasloužil.

Jak jste vlastně začínal s fotbalem?

Asi ve čtyřech letech mě kluci u nás na vesnici vzali mezi sebe. Neměli jsme tam klub, že by se tam přímo hrál fotbal, ale bydlel jsem hned vedle hřiště. Potom mě mamka v pěti letech vzala na trénink do Prostějova, protože u nás ve vedlejší vesnici brali kluky až od sedmi let. A já tehdy brečel, protože starší kluci chodili hrát zápasy. Tak jsem šel v Prostějově na nábor a začal jsem s fotbalem.

Hrál jste odmala v útoku?

Ne, začal jsem jako střední záložník. Pak jsem putoval sestavou i níž, chvíli jsem hrál dokonce stopera. Až v dorostu nebo juniorce mě posunuli na hrot.

Proč?
Vlastně ani nevím. Možná jsem se tam jednou nebo dvakrát nějak ocitl a trenérovi jsem se tam líbil. Tak už jsem tam zůstal.

Bavilo vás to i na těch defenzivnějších postech?

Bavilo, ale góly jsem chtěl dávat vždycky. Takže jsem i jako stoper hodně vyrážel dopředu. A v útoku je to teď pro mě lepší.

Jaký jste byl v dětství fotbalista? Zapálený, který nevynechal ani jeden trénink? Nebo občas flink?

Byl jsem furt na hřišti. Přišel jsem z tréninku a hned jsem šel zase kopat na hřiště u nás na vesnici. Na hřišti jsem strávil skoro celé dětství.

Ale už v mládeži jste měl také dvě vážná zranění kolena.

Poprvé jsem měl urvaný křížák na pravém kolenu. To mi bylo šestnáct. Byl jsem na operaci, půl roku pauza, ale ten vaz se asi nechytil dobře, protože chvíli nato jsem si to urval znovu. Šel jsem na replastiku a dalších tři čtvrtě roku jsem nehrál. Musím to zaklepat, od té doby je to dobré.

Takže mezi šestnácti a osmnácti…

…jsem skoro nehrál, přesně tak.

Jak těžké období, které je pro fotbalistu důležité, to pro vás bylo?

Po té první operaci to bylo ještě docela dobré, ale když jsem si to urval podruhé, tak už to bylo těžké a nevěděl jsem, jestli u fotbalu vůbec budu moct zůstat. Samozřejmě jsme se doma domluvili, že musím zvládat solidně i školu, i když to ještě jednou zkusím. Naštěstí to vyšlo.

Takže hrozilo, že kvůli zdraví fotbal hrát nebudete?

Určitě to bylo ve hře. Po druhé operaci už to nebylo jen o fotbale, ale naštěstí jsme tomu ještě jednu šanci dali.

Co jste dělal za školu?

Církevní gymnázium.

Vysokou školu jste zkusit nechtěl?

Přemýšlel jsem o tom, ale pak už jsem začal trénovat s olomouckým áčkem, takže jsem měl míň času. Přihlášený jsem sice byl, ale ukončil jsem to a zůstal u fotbalu.

Jen necelé tři tisíce lidí v Česku se jmenují Mojmír. Víte, proč vám rodiče toto jméno dali?

Máme to v rodině. Táta je Mojmír, děda byl Mojmír a praděda byl taky Mojmír. Já jsem čtvrtý v řadě.