V novém dílu REPRE TALK popisuje, proč on a jeho generace dokázala v kariéře dojít tak daleko.

Petře, vyhrál jste Ligu mistrů, Evropskou ligu, mnoho ligových titulů a dalších trofejí. Jakou roli ve vaší kariéře však hrála reprezentace?

Co si budeme povídat, reprezentace je výkladní skříň. Já měl třeba štěstí, že jsem se Spartou odehrál dvanáct zápasů v Lize mistrů, dařilo se nám, ale mistrovství Evropy i světa sledují opravdu všichni. A když se vrátím úplně na začátek, tak mládežnické reprezentace vám otevírají dveře do velkého fotbalu. Člověk získává zkušenosti z mezinárodního fotbalu a může se měřit s vrstevníky z dalších zemí. Reprezentoval jsem od patnácti do pětatřiceti let, takže můžu říct, že reprezentace hrála v mojí kariéře zcela zásadní roli.

V roce 2002 jste byl součástí týmu, který vyhrál mistrovství Evropy do 21 let. Jakou máte na tento turnaj nejhezčí vzpomínku?

Když člověk odehraje finále a dostane na krk zlatou medaili, tak jsou všichni štěstím bez sebe. Ale já nejradši vzpomínám na ten pobyt na turnaji. Tým byl poskládaný tak, že jsme si sedli nejenom na hřišti, ale i mimo něj.

Jak to myslíte?

Úvodní zápas s Francií se nám hrubě nevydařil. Ale vždycky, když nám teklo do bot, jsme se dokázali semknout. To bylo právě tím, že jsme měli toho týmového ducha, tu partu. Proto jsme to ve finále nakonec urvali. Znovu jsme narazili na Francii, která byla první hodinu lepší než my. Ale postupně jsme se zlepšovali a nakonec jsme to v prodloužení mohli dotáhnout i bez penalt. Do nich to nakonec dospělo, já jsem jich pár chytil a všichni kluci proměnili, což je samozřejmě vždycky to hlavní.

Dva roky nato už jste byl součástí áčka, které na mistrovství Evropy získalo bronz. Mrzí vás po takřka dvaceti letech, že jste to nedotáhli ke zlatu?

Bohužel se jednou za čas najde tým, který zničehonic vyhraje. Třeba jako v roce 1992, kdy Dánové přijeli přímo z pláže a bez jakýchkoliv ambicí. V roce 2004 se Řekové trápili ve skupině, ale nakonec to bylo podobné jako s těmi Dány. Všechno, co na tom turnaji uhráli, bylo nad plán, všechno jim sedlo a už to potom nikdy nezopakovali. Ale samozřejmě mě dodnes mrzí, že jsme v semifinále vypadli, protože jsme měli sílu na to, abychom celý turnaj vyhráli. Navíc to byl jediný zápas v historii šampionátu, ve kterém rozhodl stříbrný gól. Kdyby tehdy to pravidlo neplatilo, tak jsme ten vyrovnávací gól ve druhém prodloužení někde našli, o tom jsem přesvědčený.

 

V roce 2006 jste pak byl u jediné české účasti na mistrovství světa v samostatné historii. Jaká to byla zkušenost?

Člověk zjistil, že když se věci nesejdou a tým má trochu smůly, může všechno dopadnout jinak, než předpokládá.

Můžete to rozvinout?

Kvalifikací jsme prošli velmi dobře. Na šampionát jsme také přijeli ve formě, což jsme ukázali v úvodním zápase proti Spojeným státům. Vyhráli jsme jednoznačně 3:0, ale bohužel jsme to odnesli zraněními. Milan Baroš a Honza Koller už bohužel do dalších zápasů nastoupit nemohli. V dalším zápase proti Ghaně jsme navíc hned na začátku dostali červenou kartu. Všechno se to nabalovalo a proti Itálii jsme nakonec hráli o postup ze skupiny. Honili jsme postup proti pozdějšímu vítězi, což se ukázalo jako těžká překážka. Ale hlavně nás omezila ta zranění. Přeci jen jsme malá země a nemáme na výběr 200 skvělých fotbalistů.

Doteď zůstáváte vzorem pro mladé a začínající fotbalisty. Co byste jim poradil, aby to dotáhli třeba stejně daleko jako vy?

Nejdůležitější je zápal pro hru, a to nejen při zápase. Nebyly dny, kdy jsme se nebavili o fotbale – o výsledcích, ostatních zápasech nebo hráčích. Fotbal, sport a úspěch byly pro naši generaci nejvíc. Zase si ovšem musíte uvědomit, že v naší době nebylo tolik možností jako dnes. Teď je mnohem víc lákadel, jak netrávit čas v zimě a dešti na fotbalovém plácku. Já, i když jsem nebyl s kamarády, tak jsem šel trénovat. A dneska? Kamarádi jsou neustále ve spojení alespoň on-line. Když prší, zahrajete si fotbal nebo jinou hru na počítači. Trénovat v dešti, anebo kecat s kamarády v teple, to je samozřejmě rozdíl. Když chce být člověk úspěšný, a to v jakémkoliv sportu, musí trávit čas tréninkem. Jen hodiny a hodiny tréninku ho posunou nahoru. Když v sobě člověk ten motor nemá, je to vždycky složitější.

Kdy by vlastně měli mladí fotbalisté začít myslet na to, že by se fotbalem mohli živit a brát ho ještě vážněji než jen zábavu?

Důležité je, aby děti fotbal bavil. To by měla být hlavní motivace pro trénink. Do třinácti nebo čtrnácti let nemá smysl přemýšlet nad tím, jestli udělá nějakou kariéru. Každý dospívá jinak. Jsou hráči, kteří dospívají rychle a ve dvanácti jsou jinde než ostatní. V takovém případě mají samozřejmě obrovskou výhodu. Ale to se pak srovná a v patnácti může být všechno úplně jinak.

Co vás na fotbale bavilo nejvíc?

Člověk byl v kolektivu kamarádů. Všichni jsme měli stejný cíl, všechny to bavilo a všichni chtěli ve fotbale něco dokázat. To pro mě byla ta přitažlivá síla. Navíc jako brankář dělá člověk vlastně i individuální sport, který je zatažený do toho kolektivního. Vyhovovalo mi, že jsem byl individuální jednotka, jehož role na hřišti byla jiná. Ale stejně tak mi vyhovovalo, že jsem pak přišel do šatny, kde byli spoluhráči, byla tam legrace a debatovali jsme o všem možném. Všechny výhry a porážky jsme prožívali společně. To je na fotbale krásné. Pravda, někdy vás napadne, že to pěti hráčům nešlo, prohrálo se a jestli by nebylo lepší hrát třeba tenis jen sám za sebe. Ale nebylo! Protože společná radost posílá fotbal do jiné dimenze.

Co vlastně teď po konci v Chelsea děláte? A plánujete se v blízké budoucnosti k fotbalu vrátit?

Kvůli podmínkám smlouvy v Chelsea nemůžu až do léta pracovat ve fotbale. Pak se rozhodnu, kde bude moje budoucnost. Bude záležet na nabídkách a na tom, co budu chtít já sám dělat. Tento rok bez práce jsem využil ke studiu, vzdělávání a trávil jsem víc času s rodinou. A taky hokejem.