V něm mimo jiné odhalil i tipy na stěhování, na které je už takřka odborník, a přiznal, že po skončení profesionální kariéry se plánuje střídavě usadit v Česku a Řecku. 

Tomáši, veliká gratulace ke vstupu do Klubu ligových kanonýrů!

Přiznávám, že to byla meta, která mě hnala dopředu. Dostat se do Klubu ligových kanonýrů není úplně jednoduché. Navíc jsem většinu gólů vstřelil v zahraničí, tím to bylo, myslím, těžší, než kdybych celou dobu zůstal v Česku.

Nedávno jste dal gól dokonce patičkou. Co vás to jako vyhlášeného hlavičkáře napadlo?

Ano, ve čtvrtfinále poháru. Bylo to spontánní rozhodnutí. Spoluhráč to dával pod sebe a dva další hráči na mě řvali, ať jim to nechám, ale já jsem periferně cítil, že by to mohlo vyjít. Tak jsem to zkusil patou. Zapadlo to úplně ideálně k tyči.

Vypadá to, že po návratu do Legie Varšava máte z fotbalu zase radost. Je to tak?

Absolutně! Všichni mi to říkají od prvního tréninku. Potom, čím jsem si prošel na podzim v Turecku, jsem věděl, že prioritou pro mě je návrat do Legie. Jsem šťastný, že to tak dopadlo.

 

V Gaziantepu to bylo jiné, než jste si představoval?

Byl jsem opatrný. Věděl jsem, jak to v Turecku funguje, a tak jsem si zjišťoval informace ze všech možných stran. Dostal jsem jenom dobré reference. Celkem jsem si taky lidsky sednul se sportovním ředitelem a trenérem. Říkali, že znají Legii a i její tréninkové podmínky a že je to tam stejné.

Realita byla jiná?

Třeba mi poslali projekt jejich tréninkového centra. Přijel jsem s podepsanou smlouvou a ptám se: „Trenére, tak kde je to tréninkové centrum?“ Vzal mě za ruku, vyšli jsme ven a ukázal do dálky, kde byla jen poušť: „Tam někde to má být. Ale kdy? To nevíme.“ Anebo peníze. Před podpisem mi tvrdili, že v tomto směru tam není žádný problém. Druhý nebo třetí den si mě trenér zavolal do kanceláře. Řekl mi, že minulý rok od prosince do května neviděli ani korunu. Samozřejmě jsem se ho hned zeptal, proč mi to neřekl rovnou. Byla to zkrátka spousta věcí dohromady.

V profesionální kariéře jste vystřídal dvanáct klubů. Máte spočítané, kolikrát jste se musel stěhovat?

To je otázka na moji ženu, ta by to věděla přesně. Třeba pětadvacetkrát? Když jsme se před lety stěhovali v Německu, měli jsme kamion. Brali jsme úplně všechno. Ale čím častěji jsme se později stěhovali, tím jsme brali míň a míň věcí. Do Turecka už měla celá rodina jen šest kufrů. A to máme dvě děti! Do Varšavy jsem přijel se dvěma velkými kufry, jedním malým a baťůžkem. Kdokoliv nám chce něco dát, křižujeme se, protože si představíme stěhování. Takže se snažíme všech věcí, které nepotřebujeme, zbavit.

V jaké zemi se vám líbilo nejvíc?

Od prvního dne jsme se s rodinou zamilovali do Řecka. Já i manželka se tam cítíme naprosto neskutečně. Proto jsme si tam taky pořídili bydlení. Není tajemství, že po kariéře tam chceme žít nastálo. Nebo alespoň část roku a budeme to střídat s Českem. Super angažmá bylo samozřejmě také Španělsko, kde jsem hrál v Las Palmas. A Varšava je taky super město, které bych přirovnal k Praze. Je nám tady dobře. Varšava nám přirostla k srdci.

Takže jste doma v Praze, Varšavě a Řecku?

Rodiče jsou z toho úplně hotoví. Když jim řeknu, že jedu domů, hned se ptají, kam domů. Od šestnácti let hraju v zahraničí. Byly časy, kdy jsem si myslel, že se do Česka nevrátím. Teď to máme v hlavách nastavené tak, že budeme část roku v Řecku a část v Česku, až ukončím kariéru.

Kolika cizími jazyky se domluvíte?

Všude jsem se snažil jazyk naučit. Pro další život je to super. I pro moje další uplatnění, protože by mě lákalo dělat sportovního ředitele nebo agenta, což jako základní kritérium vyžaduje právě cizí jazyky. Umím anglicky, německy, španělsky – všechny jazyky můžu díky spoluhráčům v Legii použít denně. Samozřejmě umím ještě polsky, ale to skoro nepočítám. Po pár týdnech jsem to naposlouchal. Polština je hodně podobná češtině. Mám taky základy řečtiny, ale tu se chci naučit pořádně, až tam budeme žít.

Mimochodem, máte velké úspěchy z mládežnických reprezentací. Třeba stříbro z mistrovství světa do 20 let nebo z mistrovství Evropy do sedmnácti let. Na jaký turnaj vzpomínáte nejradši?

Asi na to mistrovství světa. Byl to velký turnaj. Ve finále jsme hráli proti Agüerovi, Di Maríovi a dalším, kterým doteď leží Evropa u nohou. Hráli jsme proti budoucím velkým hráčům. Z tehdejšího kádru hrajeme fotbal vlastně už jen já a Marek Suchý. Na to mistrovství do sedmnácti let taky vzpomínám rád, ve finále jsem dal gól. No a pak jsem byl na mistrovství Evropy do jednadvaceti let…

..na kterém jste v roce 2011 skončili čtvrtí.

Byl to úspěch, ale možná se od naší generace očekávalo víc. Chtěli jsme postoupit na olympiádu, což se nepovedlo. Ale jinak mám na mládežnické reprezentace krásné vzpomínky. Vždyť v jednadvacítce mám i nějaký rekord v počtu vstřelených gólů.

Ano, dal jste sedmnáct gólů, nejvíc ze všech českých hráčů.

Je to tím, že jsem za jednadvacítku hrál tři nebo čtyři roky. Ale je to hezké. Až skončím a vypadají mi vlasy, tak si to všechno někde vystavím a budu na to koukat.