Čerstvě dvacetiletý záložník Michal Ševčík v rozhovoru pro fotbal.cz obsáhle hovoří o dosavadní fotbalové cestě, přísné výchově svého otce, velké vazbě na rodinu, mentální přípravě či bezbřehé euforii, které propadá po svých gólových trefách.

A také o tom, co by pro něj znamenal postup na mistrovství Evropy U21, o nějž budou „Lvíčata“ bojovat na konci září v baráži proti Islandu.

Michale, o minulém víkendu jste oslavil 20. narozeniny. K výhře Zbrojovky nad Mladou Boleslaví jste v sobotu přispěl svým již třetím vstřeleným gólem v sezoně, tudíž scénář asi nemohl být lepší…

„Užil jsem si to hodně. Trochu jsem cítil závazek ve smyslu, abych v sobotu ten narozeninový den nějakým způsobem oslavil i na hřišti. V nadsázce by dva góly ke dvacetinám byly možná ještě lepší, ale i tak všechno dopadlo naprosto skvěle, a hlavně jsme vyhráli druhý zápas po sobě. V neděli jsme vše oslavili v nejužším kruhu s rodinou, takže do sebe krásně všechno zapadlo.“

Netajíte se tím, jak moc je pro Vás podpora rodiny důležitá. Co pro Vás tak silné domácí zázemí znamená?

„Rodina je pro mě nejvíc a na prvním místě, přes to nejede vlak. Všichni se podporujeme navzájem a stojíme při sobě. A jsme také hodně fotbalová rodina. Dříve hrál můj starší brácha, teď v Třebíči, kde jsem před Zbrojovkou působil, pokračuje ten mladší. Taťka působil poměrně slušně na amatérské úrovni a výborným fotbalistou byl také děda. Takže i já jsem měl fotbalovou cestu jasně nastavenou odmalička. Kolem míče jsem se motal od nějakého roku a půl, naplno jsem s ním začal někdy kolem šesti.“

Takže fotbal je v rodině tématem číslo jedna?

„Jednoznačně, jede to u nás horem dolem. Na nějaké výletování nikdy nebylo moc prostoru. Buď se jezdí na moje zápasy nebo mladšího bráchy. Jindy se vyrazíme podívat na kamarády nebo u nás na vesnici kousek u Třebíče, kde bydlíme. A takhle to jede pořád dokola, víkend, co víkend. Už dlouhé roky.“

Velký vliv na kariéru má také Váš otec, který byl dle Vašich slov vždy přísný. Jak vypadal jeho zmíněný dril?

„Bývalo to třeba tak, že mi záměrně srážel sebevědomí a někdy v uvozovkách deptal. Byl na mě kritičtější než všichni okolo. Zpětně tvrdím, že mi taková vojna pomohla, protože díky němu mám vždycky větší motivaci uspět. Dám příklad: minulý zápas jsem měl v Olomouci gól a nahrávku a cítil to tak, že jsem v Brně odehrál jeden ze svých nejlepších zápasů. Přijel jsem domů a táta mi zase vyčítal nějaké věci, které se nepovedly. Prostě si občas nějakou poznámku neodpustí. Já už spíš mlčím, spolknu to a přeberu si to sám. Ale zase to už určitě není takové jako dřív, kdy jsem třeba cestou v autě ze zápasů brečel. Teď všechno spíš dostává sežrat mladší brácha. Ale za sebe bych nic neměnil. Táta to vždycky dělal proto, abych byl lepší a posouval se dál. Věci od něj beru pořád, zná mě odmalička a nejlépe ze všech. Nic bych neměnil. Ta jeho škola – někdy tvrdá - mi jenom pomohla.“

Prožíváte i fotbalovou cestu mladšího bratra?

„Hodně, vidím se v něm, navíc je typologicky podobný hráčem. Když je na hřišti, tak si vzpomínám na chvíle, kdy jsem tam stál jako malý taky. Také vyrůstá ve Fotbalové škole Třebíč, kde ho vedou v podstatě stejní trenéři jako mě a dál drží stejný koncept výchovy. Technika a práce s míčem tam jsou základ. Také se na bráchu snažím být tvrdý, jako byl třeba táta na mě, a tím ho posouvat. Když jede z turnaje s osmi góly, tak se ho ptám, proč jich nedal deset… Táta už se trochu mírní, vybuchne na bráchu, když to je už hodně špatné a třeba se mu na hřišti nechce makat. Ale také nejsem ten, který jenom chválí. Na utěšování a pochvaly je u nás doma hlavně mamka.“

Povedl se Vám výborně vstup do nejvyšší soutěže. Brno má jako nováček po třech zápasech sedm bodů a vy jste se střelecky prosadil v každém z odehraných utkání. Zažil jste někdy tak vydařený vstup do sezony?

„Tak bohatý na góly nikdy v životě. Nebyl a nejsem vyloženě střelec, spíš jsem góly ze středu zálohy připravoval a branky přicházely třeba až v průběhu sezony. Sám nevím, čím to teď je. Souvisí to se vším: v Brně máme v první řadě skvělou partu, na hřišti makáme jeden za druhého a daří se nám. Pak si člověk víc věří, tolik v zápasech třeba nekazí a jako bonus přicházejí góly. Ale základem všeho je fungující tým.“

 

Ale od mládí jste byl považován za ofenzivně nadaného hráče…

„Samozřejmě jsem vždycky chtěl góly dávat. Dříve jich bylo dost, s přesunem do zálohy se to logicky měnilo. Ale i tak je moje role na hřišti taková, že bych se měl pohybovat ve velkém vápně, blízko branky soupeře, snažit se být nebezpečný v zakončení. To se nám teď v Brně daří. Každopádně vstřelený gól je pro mě nepopsatelná věc, znamená pro mě obrovské emoce. Když to řeknu blbě, tak si ty trefy proti Slovácku, Olomouci ani Mladé Boleslavi skoro ani nepamatuju. Přepadla mě taková euforie, že jsem tomu ani pomalu nevěřil. A navíc jsme díky tomu uhráli výborné výsledky.“

Prospěly Vám poslední sezony strávené ve druhé nejvyšší soutěži?

„Byl to určitě správný krok. Druhá liga je tvrdá a rychlá soutěž, v níž se oboucháte v dospělém fotbale a naberete zkušenosti. Ty se teď dají zúročit. První liga je techničtější a celkově kvalitnější, je tam méně ztrát míče, soupeři jsou vyspělejší. Baví mě to, pro ofenzivního hráče to může být o něco zajímavější. Na druhou stranu narážíte na zkušenější a chytřejší obránce. Člověk musí všechno navnímat, zvyknout si na jiný styl a hodně předvídat. Každopádně to jsou další velké zkušenosti.“

Pomáhá Zbrojovce nálepka papírového outsidera, která jí před startem soutěže byla připisována?

„Může to tak být. Hodně lidí nás házelo na spodek tabulky, v kabině jsme to vnímali a bavili se o tom. Prostě se s námi moc nepočítalo. Pro nás je super, že nám zůstala kostra týmu, který vybojoval postup do ligy. Držíme spolu, jsme spolu už nějaký čas a víme, co hrát. V týmu je hodně kluků přímo z Brna, kteří ke klubu a městu mají vztah, což také hraje roli. A navíc nás v létě dobře doplnili i další velmi dobří hráči. My jsme od začátku chtěli ukázat, že nejsme do počtu a můžeme být rovnocenným soupeřem pro každého. Teď nás asi už budou brát vážně. A ne tak, že si do Brna každý bude jezdit pro tři body. Tak to není a nebude. Chytili jsme se, je znát, že se v Brně něco děje. Ostatní se na nás už možná budou chystat jinak. A třeba i na mě osobně, s tím počítám.“

Vládne v Brně fotbalová euforie? Příští zápas navíc hostíte ve velkém šlágru pražskou Slavii…

„Lidi se v Brně chytili, to je poznat na každém kroku. Po dobrém startu to prožívá každý, fanoušci se zajímají. A Slavia? Za pár hodin z předprodeje zmizelo přes dva tisíce lístků, další dva tisíce jsou permanentkáři. Kéž by byl na Slavii plný stadion, pro každého z nás by to znamenalo další splněný sen a obrovskou motivaci do tak velkého zápasu.“

Dbáte také na vlastní mentální přípravu, co všechno to obnáší?

„Na víkendový zápas se v hlavě chystám třeba do středy, do úterka třeba ještě přemýšlím o předchozím utkání. Snažím se v týdnu dobře zregenerovat, dobře se protáhnout a být prostě celkově fit. Někdy v pátek se už snažím vnitřně uklidnit, vypustit z hlavy třeba negativní věci, které se udály v týdnu. Mít prostě plnou koncentraci jenom na blížící se zápas. Před spaním si třeba přehrávám různé věci ze hřiště, které mohou nastat. Dám příklad: někomu dám housle, obejdu protihráče, z určité situace vstřelíme gól... Prostě si promítám věci se šťastným koncem. V den zápasu to je podobné. V šatně si nasadím sluchátka, potřebuju být tři, čtyři minutky někde sám a ty pozitivní věci si zase snažím představit. I takové věci mi pomáhají.“

Velké zápasy v září čekají také reprezentační jednadvacítku, v jejímž kádru figurujete. Ve hře je postup na evropský šampionát a dvojutkání s Islandem. Pomýšlíte už na baráž?

„Váhu tomu přikládám velkou, je to klíčový a strašně důležitý dvojzápas. Pevně doufám, že u toho budu také. Každý chce reprezentovat svoji zem, zvlášť pokud jde o kategorii jednadvacítek. Budeme hrát o všechno, narazíme na silného soupeře. Už jsem se díval na nějaké sestřihy z utkání Islandu a nic jednoduchého nás určitě nečeká. Ale také není důvod, abychom se někoho měli bát.“

V reprezentaci se pohybujete od kategorie U16, závěrečný turnaj mistrovství Evropy jste dosud nehrál. Je vidina příštího šampionátu v Rumunsku a Gruzii o to větší motivací?

„Reprezentace je v první řadě věc velké cti, pro každého musí být nároďák snem. Na každý sraz jsem se pokaždé těšil a věděl, že si musím vážit každé minuty na hřišti. Kdybychom vybojovali postup na Euro, byl by to určitě dosavadní vrchol kariéry. Na takový turnaj se chce podívat každý fotbalista. Naberete další zkušenosti, všechny to může hodně nakopnout. Všichni víme, jak moc by to pro nás znamenalo.“