Marku, napadlo vás v září, že pauza kvůli zranění bude tak dlouhá?

To určitě ne. Ale v lednu už jsem odehrál nějaké přáteláky, i když to je samozřejmě jiná úroveň než soutěžní zápasy. Každopádně teď jsem zdravý a ta doba mi tak dlouhá už ani nepřijde.

Co se v září v Černé Hoře stalo?

Natrhnul jsem si úpon mezi stehenním a hýžďovým svalem. Je to komplikovanější zranění než třeba trhlinka přímo ve stehenním svalu. Léčba trvá o pár týdnů víc.

A jak tedy léčba probíhala?

Prognóza léčby zněla šest až osm týdnů. Celou dobu jsem měl dobrou péči. Starali se o mě fyzioterapeuti a kondiční trenéři. Všechno probíhalo klasicky – posilování, chůze, kolo… Ale když jsem později zkoušel běhat, tak jsem to zranění pořád cítil. Podle rezonance už to mělo být zahojené, ale mě to tahalo.

Takže se léčba protahovala.

Byl jsem u dalších odborníků, kteří kontrolovali třeba postavení pánve. Už to bylo dlouhé. Shodou náhod jsem dostal kontakt na jednoho chiropraktika z Mnichova. Ten přišel na to, že mám špatné postavení nervu, který vede od zad přes hýžďový sval až dolů. Poznal to třeba i podle postavení kolena, ale přesně se v tom samozřejmě nevyznám. Každopádně dělal se mnou nějaké kompenzace a dostal ten nerv zpátky do správné pozice. Během prosince už jsem začal s běžeckými tréninky a postupně jsem se zapojil i do tréninků s mančaftem.

Jak těžké bylo přijít do nového klubu, kde jste se potřeboval předvést, a vlastně hned na začátku sezony se zranit?

To bylo samozřejmě nepříjemné, protože člověk se v takové chvíli chce ukázat. Uvědomoval jsem si, že to není ideální, ale fotbal je kontaktní sport a může se vám stát cokoliv při jakémkoliv souboji. Teď už koukám před sebe a jedu dál. Smlouvu v Augsburgu mám na dva roky. Ta první sezona mi nevyjde, jak jsem si představoval, ale kdo ví, jak by to vypadalo, kdybych zůstal zdravý. To vám nikdo neřekne. Prostě se to tak stalo. Teď jsem odhodlaný bojovat o své místo. Mám obrovskou chuť se prosadit.

V minulé sezoně jste měl zase problémy s achilovkou. Věříte, že zranění už jste si vybral?

Dvě poslední sezony zranění ovlivnila, ale předtím jsem zase dlouho nějaké vážnější zranění neměl. Když jsem si před rokem vyléčil tu achilovku, tak jsem se cítil dobře. Teď už jsem taky zdravý, impuls v podobě nového klubu a soutěže zafungoval a je to pro mě obrovská výzva.

V reprezentaci jste měl být na podzim kvůli absenci Bořka Dočkala kapitánem. Bylo potom o to horší sledovat klíčové zápasy v boji o EURO jen v televizi?

Podzim v kvalifikaci rozhodoval a já u toho bohužel chyběl, ale takový je fotbalový život. Na druhou stranu jsem se v minulosti zase díky neštěstí jiných spoluhráčů do sestavy dostal. Zranění jsou součástí fotbalu a takhle to, myslím, berou všichni hráči.

Klíčové byly domácí výhry nad Anglií a Kosovem. Co jste na výkony v těchto zápasech říkal?

Seděl jsem s celou rodinou u telky a drželi jsme palce. Byl jsem hrozně šťastný, že se postup povedl. Je to pro nás všechny – i pro kluky ze širšího kádru – obrovská motivace se do nominace na EURO dostat. Asi každý hráč udělá maximum, aby si na mistrovství zahrál, a já nejsem výjimkou.

V reprezentaci jste od roku 2010 a ze současného kádru je starší jen Ondřej Kúdela. Cítíte, že se vaše pozice za tu dobu v národní týmu změnila?

Pravda je, že já nikdy neměl jistou a pevnou pozici. Mezinárodní úroveň je přeci jen jiná než klubová. V reprezentaci jsem už zažil hodně trenérů a vždycky pro mě byla a je čest reprezentovat. Znamená to pro mě motivaci na sobě makat. Samozřejmě s věkem cítím, že se moje pozice změnila. Mám kolem sebe kluky, se kterými se známe strašně dlouho a rozumíme si. A postupně musí člověk přebrat i zodpovědnost. Na to jsem si zvykal v posledních letech i v Basileji.

Čeho byste chtěl ještě s národním týmem dosáhnout?

Jednoznačně chci úspěch na EURO.

To je kvůli koronaviru odložené na rok 2021. Ze stejného důvodu je přerušená také německá liga. Ale Augsburg je jedním z mála týmů, které i v této době trénují na hřišti, i když v omezeném režimu. Jak to vypadá?

V týdnu, než se přestalo hrát, přišel nový trenér. S ním a s vedením klubu jsme se dohodli, že i se současnými opatřeními budeme trénovat. Přeci jen pauza doma vás ovlivní. Takže jsme rozdělení na dvě nebo tři skupiny. Tréninky jsou absolutně bez kontaktů, pohybujeme se co nejdál od sebe.

Děláme cvičení s míčem, přihrávky, dlouhé balony, technická cvičení. Zkrátka abychom měli každý den míč na noze a úplně z toho nevypadli. Pak jsou tam běhání, intenzivní výběhy do schodů a podobně. Mně se to líbí. Zároveň se samozřejmě snažíme dodržovat všechna opatření.

Co to znamená?

Nikdo nesmí riskovat. Musíme dodržovat odstupy od ostatních. Já se třeba snažím chodit co nejmíň do kabiny, takže se převlíkám doma. Jezdím rovnou na trénink, abych nebyl s nikým v kontaktu, a po tréninku se sprchuju zase doma. Zároveň se musí každý hned hlásit doktorovi, kdyby byl jen trochu nakřáplý, což je naprostý základ.

A co běžný život v Německu? Hodně se změnil?

Jsou třeba zavřené obchody. A taky všechna místa, kam bychom jinak mohli vzít děti. Třeba různé herničky. A zavřené jsou samozřejmě taky školy, takže děti jsou od rána do večera doma. Dcera dostává úkoly na dálku. Syn je mladší, ten do školy ještě nechodí. Teprve začal chodit do školky, ale stihl jen dva týdny, než ji zavřeli.

Život v novém prostředí vám vyhovuje?

Augsburg je větší město než Basilej. Líbí se nám tady. Máme pěkný domeček, kousek mezinárodní školu a školku pro děti, blízko do přírody… Prostředí se nám líbí. Myslím, že přechod z jedné země do druhé jsme docela zvládli a jsme spokojení.

Ulehčilo vám adaptaci, že v týmu jsou ještě další čeští hráči Tomáš Koubek a Jan Morávek?

Hrozně! To je obrovská výhoda. Oba mi byli oporou i v době zranění. Táhlo se to, ale oba mě podporovali, stejně jako manželka a děti. Vždycky je příjemné, když si v cizím prostředí můžete s někým popovídat i v češtině. Měl jsem to štěstí i v Basileji, kde jsem byl s Tomášem Vaclíkem. Ale výhoda byla i to, že se domluvím německy. Noví spoluhráči to ocení a všechno je o hodně snazší.