Než přišla další vynucená stopka... Záložník Lukáš Vorlický letos na jaře po sedmi letech opustil italské Bergamo, zamířil za restartem do pražské Slavie a nevzdal ani další velký návrat.

Teď se rodák z Boskovic, který jarní část sezony strávil v třetiligovém B týmu „sešívaných“, dočkal další satisfakce: nechybí na tréninkovém kempu reprezentace do 21 let, která bude na podzim dál bojovat o účast na mistrovství Evropy na Slovensku v roce 2025. A nezdolný středopolař rozdává úsměvy na všechny strany.

Lukáši, jaké to je být po téměř šesti letech v reprezentačních barvách? Váš poslední start v týmu do 17 let se datuje k říjnu 2018…

„Vím o tom, že je to dlouhá doba. A být zpátky je o to hezčí, prostě skvělý pocit. Za poslední roky jsem kvůli zdravotním problémům, o kterých se namluvilo hodně, přišel o spoustu věcí, zdaleka nejen o reprezentaci. A už o ně přicházet nechci. Teď jsem nadšený, že můžu v jednadvacítce být. Třeba na podzim zabojuju o nominaci v závěru kvalifikace o mistrovství Evropy, kam bych jel strašně rád. Osobně si to dávám za jeden z hlavních cílů pro další sezonu, pokud vše půjde podle představ. Ale je to samozřejmě daleko, takový sen.“

Jaké je porovnání Lukáše Vorlického z roku 2018 a toho z roku 2024?

„Tehdy jsem byl dítě, dnes jsem nějakým způsobem dospívající člověk, který se pochopitelně posunul lidsky i fotbalově. Také s ohledem na to, čím vším jsem si prošel. Posledních sedm let jsem strávil v Itálii, což člověka pochopitelně ovlivní, pokud žije tak dlouho mimo domov. Je to vážně strašná doba, kdy jsem naposledy reprezentoval v U17 pod panem Kotalem. V tehdejším týmu jsem se potkal s Davidem Pechem a Jáchymem Šípem a teď jsme se po letech sešli v jednadvacítce, která také proti mládežnickým reprezentacím znamená obrovský skok.“

Jakou motivaci pro vás znamená pozvánka na soustředění jednadvacítky?

„Obrovskou, hlavně s ohledem na ten můj příběh s velkými pauzami. Mluvil jsem v jednadvacítce s asistentem trenéra panem Baránkem, který si také prošel vážnými zdravotními problémy a říkal, že kdo něco podobného nezažil, neví o čem to vlastně je. Takže jakákoliv pozitivní věc, což je nyní soustředění s reprezentací, je pro mě obrovská vzpruha a motivace do další práce.“

Do jednadvacítky jste pomalu nakukoval už loni na jaře, kdy jste za Bergamo naskočil do tří zápasů v italské nejvyšší soutěži. Pak ale přišla další rána v podobě třetí operace kolena…

„Tehdy byla situace úplně jiná. Šel jsem za Atalantu do tří ligových zápasů, mluvil o tom, že tam budu hrát dalších deset let a do toho reprezentovat Česko. Osud tomu zase chtěl jinak, ale musím bojovat dál. Moc si vážím toho, že s panem Suchopárkem (trenér jednadvacítky) jsme přes nějaké dva roky v kontaktu. Vinou zranění jsem propásl několik nominací, proto jsem teď opravdu moc rád za možnost tady.“

Jaké ohlasy k vám dorazily po nominační pozvánce?

„Všichni nejbližší, kamarádi, ti pochopitelně gratulovali a měli radost jako já. Jasně, jde o tréninkový kemp, nehrajeme žádný zápas, takže to někdo nemusí brát za nic zvláštního. Protože to hlavní v jednadvacítce přijde až na podzim v závěru kvalifikace a boji o EURO. Ale každý, kdo zná můj příběh, to vnímá jinak. I s ohledem na to, kde jsem byl třeba před půl rokem… Vždyť naplno trénuju poslední tři měsíce, na jaře jsem v B týmu Slavie odehrál pět zápasů. S ohledem na to všechno je pochopitelné, že člověk musí mít z reprezentační pozvánky ohromnou radost. I jeho nejbližší okolí. Naučil jsem se radovat z těch malých věcí.“

Jaký máte vztah k reprezentaci, v níž jste dlouho nebyl?

„Reprezentovat svoji zemi je nejvíc, asi neříkám nic nového. A neřeším, že teď v červnu nehrajeme ani žádný zápas. Už jen trénovat s reprezentačním znakem, být součástí nároďáku a mezi kluky, kteří hrají ligu, je velká odměna. Každý tady je z nějakého důvodu, nikdo nemá pozvánku zadarmo.“

Na začátku letošního roku jste po sedmi letech opustil Bergamo a zamířil do Slavie. Jak vnímáte přechod z italského do českého prostředí?

„Je to po všech stránkách pochopitelně jiné, veliká změna se vším všudy. Záměrně neříkám ani k horšímu, ani k lepšímu. V Bergamu jsem byl nějakých sedm let, upřímně řeknu, že jsem už pochytával italskou mentalitu. Možná i s ohledem na to, co mě v posledních letech potkalo, jsem potřeboval změnit prostředí a návrat domů dával logiku. Je jasné, že po takové době mimo Česko potřebuju spoustu věcí navnímat a adaptovat se. Je to normální, naposledy jsem tady působil v mladším dorostu v Brně. Ale jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Celkově jsem moc spokojený.“

V pražské Slavii, v níž zatím sbíráte zápasovou praxi v třetiligovém B týmu, běží vše dle plánu?

„Ano, nastavili jsme si nějaký scénář i s tím, že se logicky budu rozehrávat v B týmu. Po dlouhé pauze bylo nutné, abych se dotrénoval, získal zpátky zápasovou praxi. Musím jít dopředu po krůčcích: vždyť teď v neděli jsem šel poprvé do zápasu v základní sestavě od října 2022… A fakt mám z toho velkou radost. Tělo sice bolí, ale koleno drží, což je hlavní. Klíčové je, že ve Slavii mám kolem sebe lidi, kteří mi k návratu pomáhají. Bez nich byl tam, kde jsem teď. Dali mě během jara dohromady, za to jsem všem vděčný. Co bude dál? Zbývá dohrát tři zápasy sezony, pak bych měl s A týmem odjet na kondiční soustředění a tam se ukáže, jestli jsem nachystaný na boj o místo v ligovém týmu. Těším se na to. Po třech letech mám šanci začít normální letní přípravu, což i v mém případě mění situaci. Když půjde všechno dobře, můžu si před sebe dávat další cíle.“

Ty jsou jaké?

„Jdu vážně krůček po krůčku. Všechno je odvislé od zdraví. Udělám maximum, abych zvládl letní přípravu a bojoval o místo ve slávistickém áčku. Kdyby se to povedlo a odehrál dobrou sezonu ve velkém fotbale, můžu potom myslet i na reprezentaci. I když je EURO na Slovensku až za rok a jednadvacítka na něm ještě není, strašně rád bych se tam podíval. Byl by to splněný sen.“

Česko 21 - trénink (4. 6. 2024)

Česko 21 - trénink (4. 6. 2024)