Zdeněk Ondrášek rozhodl na podzim 2019 nezapomenutelný kvalifikační zápas proti Anglii (2:1). „Fotbal teď kvůli zranění hrát nemůžu, ale klukům v blížícím se zápase proti Portugalsku přijedu alespoň fandit,“ slíbil z Polska, kde působí ve Wisle Krakov.

Zdeňku, jak moc na dálku sledujete reprezentaci?

Teď mám kvůli zranění čas koukat na fotbal, takže fotbal sleduju o to víc. Nejenom reprezentaci, ale i kluky v klubech. Sleduju každý zápas reprezentace, novinky na Instagramu, nováčky v týmu… A vzpomínám na to, jak jsem dostal šanci já. Chystám se taky na nějaký zápas reprezentace jako fanoušek.

Co říkáte na červnový vstup do elitní skupiny Ligy národů, kdy reprezentace porazila Švýcarsko a remizovala se Španělskem?

Skupinu máme neuvěřitelnou. A remizovat se Španělskem a porazit Švýcary? Ukazuje to naši sílu. Když máte dobrou partu a hráči bojují jeden za druhého, můžete hrát s každým. Soupeři to s naší reprezentací budou mít těžké.

Jak vzpomínáte na svých sedm startů v letech 2019 a 2020?

Těch sedm zápasů mám v hlavě, bylo to super. Postoupili jsme tehdy na EURO, které pak kluci taky zvládli výborně.

Každému se vybaví hlavně váš gól proti Anglii.

To byl gól kariéry. I když člověk nikdy neví, co se může stát, a já udělám všechno pro to, abych se na fotbalové trávníky vrátil. Když bude všechno dobré a mně se bude dařit, tak já jsem nikdy „NE“ reprezentaci neřekl. Nevzdávám se a třeba ještě někdy podobný zápas přijde.

Co se vám z toho zápasu vybaví?

Plný stadion. Hvězdy Anglie. Týmový duch našeho týmu. A potom těch deset sekund po gólu, kdy jsem vůbec nevěděl, kde jsem.

Pouštíte si ten gól občas na YouTube?

Často mi ho připomínala žena. Třeba před většími zápasy anebo když viděla, že nejsem ve své kůži. A teď mi ten gól připomněli manželčin strejda s kamarádem z Anglie, který si na něj prý moc dobře pamatoval. Když si chci trošku zvednout sebevědomí nebo připomenout dobré časy, tenhle gól vždycky pomůže.

Je právě manželka vaší největší oporou, když teď kvůli zranění nemůžete hrát fotbal?

Snaží se dělat všechno, co může, abych se já mohl vrátit k fotbalu. Nebylo to pro ni jednoduché. Přeci jen jsem se zranil třicet minut před koncem sezony, takže najednou padly všechny plány na léto. Dva měsíce jsem nechodil, a my přitom máme dva psy. Ale zvládla to, protože je to silná holka.

Jak to s vámi po zdravotní stránce vypadá?

Ještě mám před sebou hodně dlouhou a těžkou cestu. Jde to pomalu, ale jistě dopředu. Už chodím a začínám nohu zatěžovat. Není to tak špatné, i když by to mohlo být lepší. Ale asi i horší.

Co se vám přesně stalo? Přetržený zkřížený vaz?

Ano, a k tomu se mi urvaly vnější i vnitřní meniskus.

Kdy se začnete vracet k tréninku?

Já si vždycky dávám ty nejhorší varianty, abych pak byl radši, že je to kratší. Takže jsem původně předpokládal nějakých osm nebo devět měsíců. Doktor mi řekl, že šest měsíců zabere ten vaz a pak už bude záležet jen na menisku, jestli to bude dobré. Věřím, že v lednu nebo únoru bych se mohl vrátit na trávník.

 

Jak teď vypadá váš trénink?

Každý den vypadá stejně. Přijedu do tréninkového centra, kde přes hodinu cvičím s fyzioterapeutem. Není to jednoduché, ale jde to pomalu dopředu. Teď už naštěstí můžu i do posilovny, takže odpoledne mám určitá cvičení. Buď na sílu, nebo na stabilitu.

Takhle vážně jste zraněný poprvé, takže nevíte, co čekat. Je to pro vás o to těžší?

Doteď jsem měl jen zlomený prst na ruce a artroskopii kyčle, ale to je vlastně jenom čištění. Teď nevím, co mám čekat. Skoro to samé zranění má taky spoluhráč z Wisly, který je asi měsíc přede mnou. Tak alespoň vidím, co mě v následujících týdnech čeká. Jinak vůbec nemám ponětí a jsem z toho trošku nervózní, nebudu říkat, že ne. Ale jsou horší věci na světě, i když to pro profesionálního fotbalistu jednoduché není, když hrát nemůže. Věřím, že jsem na správné cestě.

Wisle se navíc celkem daří. Cukají vám nohy?

Jsou to jen tři měsíce, ale přijde mi, jako by ty posuny s kolenem byly hrozně pomalé. Fotbal mi strašně chybí, i když vím, že teď to nesmím uspěchat. Kdyby mi tři hodiny tréninku denně navíc pomohly zranění zkrátit, tak to udělám, ale takhle to bohužel nefunguje. Spoluhráčům samozřejmě moc fandím, i když jim zatím nemůžu pomoct na hřišti. V tabulce jsme nahoře, i když jsme zbytečně dva nebo tři zápasy prohráli. Taková je holt druhá liga – přijede Wisla, tak se všechny týmy chtějí vytáhnout a hráči soupeře se snaží na dvě stě procent. Máme mladý a dobrý tým. Jsem si jistý, že to ukopeme a postoupíme zpátky do první ligy, kam Wisla patří.

Na druhou stranu teď máte čas na své dva psy. Je to pro vás nejlepší relax?

Vždycky říkám, že život se psy není lehčí, ale je hezčí. Musíte se jim věnovat, jestli chcete mít doma alespoň trochu klid. Já mám navíc takovou rasu, že se potřebují hodně hýbat, cvičit a hrát si. Denně s nimi nachodím pět i deset kilometrů. Já navíc teď potřebuju alespoň hodně chodit, když už nemůžu běhat.

Hrál jste v Česku, USA, Norsku, Rumunsku, Polsku… Kde se vám žilo nejlépe?

Často o tom se ženou mluvíme. Všechny země měly něco do sebe, ale kdybych si musel vybrat, tak asi Texas. Hlavně kvůli pěknému počasí, protože tam bylo skoro pořád teplo. V Norsku zase byla neuvěřitelná příroda, i když skoro pořád zima. A v Polsku už se cítím jako doma. Krakovu říkám menší Praha, kterou miluju, ale jinak je na kluka z vesnice moc velká.

Mimochodem, nejkratší dobu jste žil v Rumunsku. Po pár zápasech za FCSB vás odstavil extravagantní majitel, který vás kritizoval i v médiích. Jak to tenkrát bylo?

Já jsem toho člověka nikdy osobně nepoznal, takže ho nechci moc komentovat. Každopádně on tam řídí všechno. Kouká na fotbal a jakmile se mu něco nelíbí, napíše asistentovi: „Ten a ten půjde dolů, tihle naopak na hřiště.“ V prvním zápase jsem hrál asi třicet minut a remizovali jsme nula nula. Hned jsem já a ještě jeden nový obránce dostali naloženo. Všichni mu říkali, že takhle to dělat nemůže, takže jsme ještě šanci dostali. Jeden nebo dva další zápasy jsme zvládli, ale pak jsme prohráli v Konferenční lize. Mě a další čtyři hráče úplně odřízl. Řekl, že hrát prostě nebudeme.

Tak jste radši odešel.

Dodneška vidím, že nemá problém zavolat ve třicáté minutě asistentovi, aby trenéři vystřídali tři hráče. Na druhou stranu je tam prostě šéf… Já tam s nikým problém neměl, ale jednomu člověku jsem se nelíbil. Smůla, že zrovna tomu nejdůležitějšímu. A protože já jsem nikdy nehrál tam, kde mě nechtěli, tak jsme se domluvili na odchodu. Dneska je to pro mě zkušenost. A můžu to vyprávět třeba mladým fotbalistům, aby v životě – a nejenom ve fotbale – byli připravení úplně na všechno.