Existuje už finální představa, jak bude zářijové vyvrcholení oslav třicetin Unie českých fotbalových trenérů konkrétně vypadat?

Je to pořád ještě otevřený program. V nadsázce mohu říci, že to slavíme prací celý rok, během kterého máme spoustu cílených a tematických akcí. Zatím jich bylo sedm, čtyři on-line a tři prezentační, na které přišlo asi 1200 trenérů, což je opravdu úctyhodné číslo. Vyvrcholením letošních oslav bude 30. září velký mezinárodní seminář, který bude zároveň deklarovat dlouhodobou spolupráci FAČR a UČFT. Máme už celkem jasnou představu o scénáři, ale záleží také na hostech, kteří na seminář dorazí. Pracujeme s mnoha hvězdnými trenérskými jmény, ovšem v rozběhlé sezoně si nikdo ze špičkových zahraničních koučů ani krátkodobě neodskočí od klubu, takže se zúčastní trenéři, kteří jsou třeba momentálně bez angažmá nebo vedou národní týmy.

K Unii od jejího založení neodmyslitelně patří časopis Fotbal a trénink.

Děláme čtyři čísla ročně v elektronické verzi. Časopis řídí Zdeněk Sivek, každé vydání má cílené zaměření. Sestavujeme ho i podle požadavků čtenářů-trenérů. Jednou ročně pak vydáváme časopis v klasické tištěné verzi, ve které vždy hodnotíme mistrovství světa, mistrovství Evropy, evropský šampionát jednadvacítek, tedy vrcholné fotbalové akce, které se v tom roce konají. Pokud v něm žádná není, tak se věnujeme například Champions League nebo českému fotbalu. Nyní naše pozorovací skupina, ve které je sedm lidí, dokončuje analytické materiály k nedávno skončenému EURO v Německu. Bude to dohromady 24 stran, každý z nás dostal konkrétní úkol k analýze, aby mohl jít do hloubky.

K těmto čerstvým poznatkům se ještě dostaneme. UČFT šéfujete od roku 2000, takže se můžete za celou její érou ohlédnout.

Je, myslím, skvělou vizitkou, že Unie byla u nás založena u před třiceti lety. Na rozdíl od jiných zemí její činnost je nepřetržitá, ale také nezávislá, apolitická, čistě fotbalová. Naší velkou výhodou také je, když někdo Unii zpochybňuje, říci jména jejích otců-zakladatelů, kterými byli Václavové Jíra a Ježek, dvě z historicky největších legend československého a českého fotbalu. Nikdy jsme z původně nastavené cesty neuhnuli, i když byla období nahoru a dolů.

V roce 2013 jsme se odpojili od FAČR, což byl významný krok, i když spolu samozřejmě spolupracujeme. Snad deset let jsme o tom diskutovali a trochu se i báli to udělat, protože jsme věděli, jak to jinde s podobným osamostatněním trenérských unií nakonec dopadlo… Ale na druhou stranu jsme si ještě víc uvědomovali, proč to chceme udělat, že to bude krok správným směrem. Původní myšlenka Václava Jíry a Václava Ježka byla, že by to měla být profesní organizace trenérů, jako mají hráči. My nyní nerozlišujeme, jestli pracují v profesionálních klubech nebo někde v zapadlých vesnicích, o nějakém věkovém dělení ani nemluvě.

Na webových stránkách Unie máme přihlášených zhruba 2500 trenérů, další s námi komunikují na jiných kanálech a sítích. Platících jsou něco přes dva tisíce. Neděláme rozdíly mezi členy a nečleny Unie, je to vidět třeba i na seminářích, kde to bývá půl na půl. Nikdy jsme neuvažovali o povinnosti členství, jako tomu je v některých jiných zemích. Důležitým faktorem je také stabilizace prezidia UČFT. Zdeněk Sivek je spoluzakladatelem, Jirka Křenek, Luděk Procházka, Láďa Valášek i já jsme u toho prakticky také od prvních dnů existence a činnosti. Ale zároveň nejsme uzavřená společnost, vstupují mezi nás nebo s námi spolupracují věkově podstatně mladší trenéři.

V letech 2012 a 2013 byla důležitá úloha Dušana Fitzela a Tondy Plachého, kteří byli v době osamostatnění zástupci FAČR. První z nich byl sportovně technickým ředitelem, druhý vedl trenérské vzdělávání a byli zároveň i členy řídícího výboru UČFT. Mohou se k nám přihlásit i netrenéři, což se v současné době projevuje v zájmu o akce, týkající se mentálního koučinku. Chodí na ně 20-30 procent žen z nesportovního prostředí. Spolupracujeme i s dalšími svazy z kolektivních sportů – basketbalu, volejbalu, házené a jejich vrcholnými trenérskými představiteli, máme k sobě blízko. Některé akce proto děláme společně, třeba kolem kondičních technologií a vůbec při nich není cítit nějaká hypotetická řevnivost.

Pojďme zpátky do žhavé fotbalové současnosti k letošnímu EURO v Německu. Co vás z trenérského hlediska v jeho průběhu nejvíc překvapilo?

Mistrovství světa a Evropy, která se střídají ve dvouletých cyklech, bývají takovou inventurou. Ale těžko je možné dosáhnout u národních týmů takové kvality jako u top klubů. Některé země na závěrečný turnaj postoupily loni v listopadu, poslední až v březnovém play-off, kdy byl pro ostatní jediný přípravný termín a v červnu už se v Německu hrálo. Proto není možné od většiny národních celků očekávat, že budou efektivně zakládat akce od brankáře, hrát týmově, jako to praktikují špičkové evropské kluby. Kdo dokázal tento rozdíl vymazat, bylo domácí Německo a zejména Španělsko. Ale všichni, i malé země, se snaží praktikovat systém aktivní hry, viz třeba Dánsko, které hrálo vyrovnanou partii s Anglií. Také Slovensko, Slovinsko, beru to jako takovou pozitivní vzpouru malých proti velkým. Patří sem i Chorvatsko a Belgie, které ale uspěly na minulých světových či evropských šampionátech. Překvapilo mě i dost gólů, které padly z dálky. Věk je i ve fotbale opravdu jen číslo. Španělé měli už na mistrovství světa v listopadu 2022 v Kataru tři hráče do dvaceti let. Postavit jako hvězdu tým a ne hvězdy. Jedinou hvězdou zaslouženě vítězného Španělska byl tým! Při tom někteří jeho stabilní hráči nemohli do Německa ze zdravotních důvodů vůbec jet, další se přímo na EURO zranili, ale ti, kteří místo nich nastoupili, dokonce ještě hru týmu zvedli.

Česko se řadí mezi středně veliké evropské země. Co nám v Německu v kontinentální konfrontaci nejvíc scházelo?

Určitě jsme se jako český fotbal zlepšili v zakládání akcí od gólmana, posunuli jsme se i v součinnosti vysokého bloku, dlouhodobě jsme velice dobří v kondičních datech, v získávání míčů. Ale máme problém se situační organizací hry, která je jedním ze základních stavebních kamenů úspěchu, hlavně při rychlých změnách těžiště hry. A jednotném přepínání do prostorů, kde by hráč v dané situaci měl být. Je přitom jedno, v jakém hraje tým rozestavení. V tom jsme bohužel patřili k těm nejslabším.

S čím mohou čeští trenéři pomoci?

Žádnou koncepci není možné udělat stoprocentně úspěšnou, protože každodenními poznatky se neustále inovuje a zlepšuje. Všichni víme, jaké má náš fotbal chyby, věděli jsme to v březnu, v červnu. Každý musí začít u sebe a myslím si, že nikdo mu v tom nebrání. Trenér v jakémkoliv klubu může dělat práci podle svých představ. Jenže spíš dochází k uhýbání z cesty, hledání alibi, proč to nejde… V Česku jsou stovky kvalitních trenérů, musíme ale efektivně využívat jejich potenciál. Úspěchy českých klubů Sparty, Slavie, Plzně v Evropě v minulé sezoně posunuly koeficient Česka na desáté místo žebříčku, znamenající v příští sezoně přímý postup našeho mistra do Champions League. Povedlo se i jarní vystoupení reprezentace do devatenácti let na EURO této věkové kategorie, která na penalty vypadla ve čtvrtfinále. Potřebujeme, aby se do českého fotbalu dostala kultura, chování, etiketa hráčů a trenérů. V minulých měsících řada ligových klubů změnila svoje majitele, stoupá návštěvnost na utkáních, moderní technologie a data se stále výrazněji dostávají i do našeho fotbalu. UEFA dává víc peněz klubům, které hrají i nehrají evropské poháry. U nás přes zmíněné očividné změny k lepšímu to jde oproti jiným zemím pomaleji.

VIZITKA VERNERA LIČKY (15. září 1954)

Bývalý výborný reprezentační útočník Baníku Ostrava, se kterým vyhrál tři československé mistrovské tituly (1976, 1980, 1981). V roce 1980 byl členem národního týmu, který získal bronzové medaile na mistrovství Evropy v Itálii a o šest týdnů později zlato na olympijském turnaji v Moskvě. Za reprezentaci odehrál v letech 1980–1981 devět utkání a vstřelil jednu branku. Dvakrát se stal nejlepším kanonýrem federální ligy (1980, 1984). Je členem prestižního Klubu ligových kanonýrů týdeníku GÓL (103 branek).

Po skončení hráčské kariéry se začal věnovat trenérské práci. V letech 1993-1998 byl asistentem legendárních trenérů Václava Ježka u poslední československé reprezentace a následně Dušana Uhrina u první samostatné české, která na EURO 1996 v Anglii senzačně vybojovala stříbro a o rok později na Konfederačním poháru FIFA v Rijádu bronz. V letech 2001–2003 vedl reprezentační jednadvacítku. Poté trénoval několik klubů v sousedním Polsku, s Wislou Krakov se stal v roce 2005 mistrem. V posledních letech se intenzivně věnuje trenérskému vzdělávání. Od roku 2000 je prezidentem Unie českých fotbalových trenérů, kterou před třiceti lety zakládaly dvě významné osobnosti historie československého fotbalu Václav Ježek a dr. Václav Jíra.