Andreo, kdy se zrodila tvoje láska k fotbalu?

Na to je těžké odpovědět. Zrodila se hned někdy v dětství, protože můj otec hrával fotbal a celá naše rodina byla fotbalově zaměřena. Už když jsem byla v kočárku, měla jsem tam míče a další podobné klučičí hračky. S fotbalem jsem začala někdy ve čtyřech letech, když mě k tomu přivedl právě můj otec.

Přes Spartu a Juventus ses dostala až do Atlética Madrid. Měla jsi vždy vysoké ambice?

Už od malička jsem měla velký sen, že to chci dotáhnout někam do zahraničí. Pořád jsem za tím šla a chtěla jsem být vždy nejlepší. Ze začátku to bylo těžké, protože ještě ve Znojmě jsem si prošla mimo jiné i šikanou od kluků. Tehdy to pro mne bylo velice náročné období a přemýšlela jsem nad tím, jestli s fotbalem neskončit. Hodně mi pomohli rodiče a poté i Sparta, kde jsem měla prostor k tomu, abych se zlepšovala. Potom jsem odešla do Juventusu, to bylo moje první zahraniční angažmá. Hrát za Juventus mě hodně nakoplo a byla jsem ráda, že jsem zvolila tuto cestu, i když jsem v tu dobu měla i jiné nabídky. Po třech letech v Juventusu jsem viděla, že by to chtělo nějakou změnu, protože tam neseděly nějaké věci a už jsem pak ani moc nehrála. Chtěla jsem si vyzkoušet také španělskou ligu, a proto jsem se rozhodla jít do Atlética. 


Bylo pro tebe složité v devatenácti letech odejít z Česka do Itálie?

I my holky míváme nabídky odejít do zahraničí třeba už v šestnácti letech, ale asi to máme tak, že chceme nejdříve dodělat alespoň střední školu. I já jsem zvolila tohle a do zahraničí jsem šla o něco později.

S Juventusem jsi vyhrála třikrát ligu a zahrála sis i Ligu mistrů. Co byl ten impuls, že chceš změnit prostředí?

Ty tři sezony v Juventusu mě hodně posunuly, na začátku jsem se ale v tom týmu necítila vůbec dobře. Viděla jsem, že ty holky jsou ještě o krok výše než já, a to mě motivovalo v tom, že jsem se chtěla neustále zlepšovat. Po těch třech letech jsem ale viděla, že se nic nemění, znala jsem celou ligu, vyhrála jsem tam vše, co se dalo a cítila jsem, že potřebuju nějaký nový impuls.

Od léta loňského roku hraješ za Atlético Madrid. Jaké jsou tvé nejbližší plány v tomto klubu?

V Atléticu jsem zatím krátce, ale je to takové komplikovanější. Moc tam teď nehraji a s agentem jsme přemýšleli, co a jak dále. V klubu mám ale nadále smlouvu, a tak se uvidí, jak to bude všechno dále pokračovat. Budu doufat, že dostanu více příležitostí a že jim ukáži svůj potenciál. Budu se hodně snažit a uvidíme, jak se to všechno nakonec vyvine.

Jaký je z pohledu osobního života rozdíl mezi životem v Česku a na jihu Evropy?

Celkově je to velmi odlišné. V zahraničí je mnohem větší propagace ženského fotbalu. Na zápasy tam chodí mnohem více fanoušků. Sledují nás a podporují nás. To je asi ten největší rozdíl. V Česku ta komunita lidí okolo ženského fotbalu není tak veliká. Věřím ale tomu, že se to bude postupně zlepšovat. Co se týká samotného života, tak já mám ráda teplé počasí, takové prostě léto (s úsměvem).

Jak vidíš po fotbalové stránce rozdíl mezi italským a španělským fotbalem?

Když jsem odcházela z Juventusu, tak jsem si myslela, že jsem již dostatečně připravená. Ale hned jsem zjistila, že v Atléticu je to jiné. V mém současném klubu se hodně soustředíme na takovou tu silovou stránku hráče. Každý den jsme v posilovně a zaměřujeme se na posilovací cviky. Naopak v Itálii nám toto doslova zakazovali, aby nedocházelo ke zraněním. Zároveň hráčky ve Španělsku jsou více technické. Hodně se v tréninku piluje technika. To jsou ty největší rozdíly mezi oběma zeměmi.

Máš ráda módu. Tak jaký je rozdíl mezi tou italskou a španělskou?

Já módu miluji. Nejvíce jsem se nechala inspirovat právě v té Itálii. Ve Španělsku mají také dobrý styl, ale já jedu více ten italský.

A také ráda řídíš auta. Je to tak?

Teď se snažíme s jednou společností dohodnout na spolupráci, abych si mohla půjčovat jejich auta. Auta miluji a v budoucnu si budu chtít koupit nějaké pořádné auto. Auta mám ráda nejen na Play Stationu, ale také v opravdovém životě. 

Je ti dvaadvacet let a za reprezentaci máš na kontě téměř 40 zápasů a 14 vstřelených gólů. To jsou super čísla. Kde se v reprezentaci vidíš třeba za deset let?

Je skvělé slyšet o těchto statistikách. Je to super. Těžko ale říct, kde budu za deset let. Všechno se odvíjí od zdraví. Věřím, že budu zdravá a že budu postupně své statistiky vylepšovat. Za to bych byla moc ráda.

Jaký máš celkově vztah k reprezentaci?

Pro mě je to velká čest reprezentovat Českou republiku a nosit na srdci český znak. Pro mne je to mnohem více než hrát za klub. Hrát za reprezentaci v důležitých zápasech je skvělé a souboje s Anglií, Nizozemskem nebo dalšími soupeři mě mohou zase posouvat o kus dál.

Český ženský fotbal zatím nikdy nepostoupil na závěrečný turnaj. Co musíme udělat pro to, aby se nám to v nejbližší době podařilo?

Velmi často nám chyběl jen malý kousek. V minulé kvalifikaci o EURO chyběl malý krůček k tomu, aby český fotbal byl na závěrečném turnaji. S holkami jsme prohrály v penaltovém rozstřelu a nezvládly jsme to hlavně asi po psychické stránce. Máme mladý tým s velkým potenciálem a já věřím tomu, že se v budoucnu dokážeme postavit velkým soupeřům a že postoupíme na nějaké EURO nebo mistrovství světa. V to doufám.