Reprezentační gólmanka Anna Pučová chytá v Itálii, ale učarovala jí Brazílie

„Vzhlížela jsem vždy k tátovi a o pět let staršímu bráchovi. Tomu jsem se snažila vyrovnat, dělala jsem všechno podobně jako on,“ popisuje rodinné vazby. „U nás hrál fotbal snad každý a byl tam i jeden děda (Eda), který byl také brankář,“ naznačuje, že si svoji pozici asi nezvolila náhodou.

I v jejím případě byl fotbal jasná volba. „Už jako malá holka jsem si kopala na zahradě právě s tátou a bráchou, jako branky nám sloužily jabloně,“ vybavuje si svoje začátky. Ale nebylo to tak, že by si hned stoupla do branky. „Nene, bavilo mě lítat, dávat góly. Určitě jsem hodně sólovala. Do branky jsem šla jenom když jsem prohrála střižbu – kámen, nůžky, papír,“ směje se. Právě otec byl pak jejím prvním trenérem v pražské Spartě, maminka dělala vedoucí družstva.

Na fotbale trávili společně všechen volný čas. „Začínali jsme takhle v přípravce a postupně jsme se posouvali všemi kategoriemi.“ To už měla pevné místo ve fotbalové brance. A protože ve Spartě zářila, řekla si také o místo v reprezentaci, kde prošla všemi mládežnickými kategoriemi. Na první sraz jela už ve třinácti letech, ale potom ji ještě v dorosteneckém věku přibrzdilo nepříjemné zranění.

„Přetrhla jsem si přední zkřížený vaz, předtím jsem měla ještě meniskus. To mě hodně pozastavilo,“ vzpomíná na nepříjemné období. Navíc to bylo mezi 17. a 18. rokem, kdy se spoluhráčky hodně posunuly. „Naskočit zpátky bylo hrozně těžký. Všechny holky měly rozběhnuté kariéry a já začínala po velkém zranění,“ pokývá hlavou Anna Pučová.

Ale je bojovnice a nic jen tak nevzdává, i když její cesta zpátky na vrchol nebyla úplně jednoduchá, a vedla přes neobvyklou zahraniční štaci. Na chvilku tak zmizela i fotbalovým příznivcům ze zřetele. „Tady se pořád nevědělo, jestli dostanu šanci hrát. A já najednou měla českého fotbalu, jak se říká, po krk. Chtěla jsem trošku poznávat svět, okusit jiný styl fotbalu. Tak jsem se po maturitě rozhodla odejít do zahraničí,“ vypráví a potvrzuje tak, že gólmani bývají svérázní tvorové.

První cesta Anny Pučové vedla do Bulharska, možná i kvůli blízkosti domova. „Potřebovala jsem si oťukat, jestli zvládnu být samostatná, protože předtím jsem měla celý kariérní život po boku mámu a tátu. Najednou jsem se ocitla úplně sama, v odlišné kultuře, s cizím jazykem, ale i jiným stylem chytání,“ naznačuje reprezentační gólmanka, co jí vedlo k tak razantní změně.

Rok strávila v Lokomotivu Stara Zagora, poprvé v třináctileté historii klubu s ním získala bulharský titul a měla možnost zahrát si o Ligu mistryň. Ale ani to jí nestačilo a vydala se do Brazílie. „Strávila jsem tady tři měsíce a poznala zemi, kde fotbalem žijí úplně všichni. Zkusila jsem i fotbal v kleci pět na pět, měla jsem tam i nějaké brankářské tréninky,“ popisuje nadšeně a později poznáte proč.

Ale nejdříve se přesuneme do Itálie, kam Anna Pučová zamířila rovnou z Brazílie a na Apeninském poloostrově působí doteď. „Agent mně angažmá v Itálii nabízel už před Bulharskem, ale to jsem měla ještě obavu kvůli jazyku. Po zkušenosti z Brazílie jsem si řekla, že když jsem to zvládla na druhém konci světa, dám i Itálii,“ usmívá se.

Šla tedy do klubu Vis Mediterranea Soccer, který sídlí u Salerna poblíž Neapole. Začínala s ním v Serii C a pohybovali se na čele soutěže, ale pak zasvištělo laso z římského klubu Montespachatto a život v historické metropoli Itálie, kde dal její předek slavný gól, učaroval i Anně Pučové. „Líbilo se mi tam moc. Byla jsem v centru Říma, můžete si projít všechny památky,“ říká nadšeně. A možná i kvůli té vnitřní spokojenosti se jí dařilo i na hřišti. S postupujícím ze čtvrté ligy skončila o soutěž výš na pátém místě. „Měla jsem skvělou sezonu, byla jsem jednička, nosila kapitánskou pásku,“ pochvaluje si. A také si svými výkony řekla o návrat do klubu Vis Meditarranea, který v té sezoně třetí ligu vyhrál.

+9 dalších fotek

A tak v právě skončeném ročníku okusila poprvé v kariéře italskou druhou nejvyšší soutěž Serii B, která už se dá považovat za profesionální. „Alespoň pro mě to na uživení bylo,“ usmívá se s tím, že platy jsou pochopitelně rozdílné podle jednotlivých klubů. „Liga je poloprofesionální, takže záleží na týmech, jak moc investují, jakou mají vizi. Zejména ty ze špičky tabulky, které hrají o postup, například Parma, Bologna nebo Janov, jsou na tom finančně velmi dobře,“ popisuje brankářka, které zřejmě i posun do vyšší soutěže pomohl k návratu do české reprezentace.

„Upřímně ani nevím, čemu za to vděčím,“ nezastírá, že byla hodně překvapená, když viděla začátkem letošního roku na telefonu zmeškaný hovor od reprezentačního trenéra brankářek Petera Bartalského. „Říkala jsem si: Ježišmarja, co se děje. To se asi překlikl,“ popisuje Anna Pučová svoji první reakci. Ale dozvěděla se, že dostane šanci ukázat, jak se za těch pět let v cizině posunula. „Samozřejmě, že jsem strašně ráda, že mě sledoval a věděl o mně,“ dodává.

V reprezentačním áčku zatím při zápasech vždy jen kryla záda slávistce Barboře Votíkové, po boku zkušené reprezentační kolegyně ale sbírá další cenné zkušenosti.

A co bude v příští sezoně? „To vůbec nevím, všechno je otevřené. Ale ráda bych pokračovala v Itálii, kde už se dobře orientuju a zvládám i jazyk,“ naznačuje, že momentálně by se nechtěla stěhovat někam daleko, ale v budoucnosti to v plánu má. „Jednou bych se chtěla vrátit do Brazílie, ta mě chytla. To místo si získalo moje srdce, nejen fotbalem, ale i kulturou. Lidi byli úžasní, na Sao Paolo hrozně ráda vzpomínám. Po kariéře bych tam mohla i trénovat, fotbal je můj život,“ vyznala se Anna Pučová na závěr povídání.